Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola jedenáctá: Playboyová)

Vlastně jsem se ve svém vyprávění zatím nedostal k žádné pořádné práci, přestože jsem vlastně vystudoval reklamu, tehdy obor propagační výtvarnictví, reklama se před revolucí v Čechách moc nepěstovala.

Taky co by se tady propagovat. Po škole jsem absolvoval ještě jednu praxi, nebo zaměstnání, teď už nevím, a to v propagaci podniku Restaurace a jídelny Praha 1. Což byli v podstatě ty nejlepší restaurace na Praze jedna, hlavně tedy okolo Nerudovy ulice a na Malé Straně. Tam jsem ale také udělal poměrně slušnou kariéru, protože jsem tam za nemalý peníz maloval pro místní pingly a vedoucí restaurace nápisy jako Malboro či Cinzano.

A samozřejmě vždy po práci dostal zadarmo to nejlepší jídlo co tam měli v nabídce. Takže jsem vlastně za české jídlo podporoval západní reklamní styl. V tomhle podniku se mimochodem také mihnul taky jeden člověk a to Inženýr Jiří Paroubek, který tam tehdy působil jako hlavní ekonom podniku. Vzpomínám si na jednu příhodu z restaurace U Tří Čápů na Valdštejnském náměstí, tehdy asi Valdštejnské restaurace, kterou znáte asi z filmu Vrchní prchni, kde pinglové v zástupu nosili do jeho tuším, je to dlouho, červeného Žigulíku, celé basy jistě drahých vín, a štangle uherského salámu, že se mu to ani nevešlo do kufru. Takže já jsem byl se svým úplatkem, nejlepším jídlem z nabídky v menu, proti němu úplný žabař.

Po škole jsem tedy nastoupil díky zástupkyni ředitele doktorce Medunové, na již zmíněnou Vysokou školu ekonomickou čili VŠE Praha do audivizuálního centra, kde jsem měl na starosti hlavně ruční psaní diplomů pro zasloužilé profesory, kterých se tam psaly týdně doslova desítky a promítání pro studenty při jakési branné výchově.

Tam za mnou docházela konzultovat texty zpěvačka skupiny Stromboli Bára Basiková. Ale opět po čase přišli na školu o mě kádrové papíry a tak si mě zavolal vedoucí toho audiovizuálního centra a sdělil mi, že jeho dcera studuje na vysoké škole, a že chce, aby dostudovala a že si mě tam držet prostě nemůže.

Mezitím mi moje máma zařídila dělat talentové zkoušky do České televize, které jsem úspěšně udělal, ale mojí mámu napadlo se zeptat při podpisu smlouvy na to jestli nevadí, že je můj bratr čerstvý emigrant a na to přede mnou smlouvu roztrhali. Máma se na to zeptala, co by se stalo kdyby jim to neřekla a oni se jen tak usmáli a blahoskvolně poznamenali, že by na to stejně přišli.

Takže jsem nastoupil na Barrandov jako fázař v animovaném filmu do podniku Krátký film Praha, kde se opakovala v podstatě stejná příhoda po roce. Někdo mi dohodil, že jsem nastoupil jako noční hlídač do Výzkumného ústavu zemědělských strojů. A jako noční hlídač jsem vyfasoval dvě samonabíjecí pistole CZ 75 ráže 9 mm Luger z produkce České zbrojovky Uherský Brod. Samozřejmě s plnými nábojníky.

To by nebyl problém, vždy jsem si jako američani vyndal na noční obchůzku jednu pistoli z pouzdra zasunul jí jen tak za džíny a vykonal obchůzku, kterou jem poté zapsal do sešitu. Mám z toho dokonce fotografii, jak držím tu pistoli, neoholený a vlasatý, kterou pořídila moje tehdy budoucí manželka.

Problém nastal jednoho dne ráno, když se mi do té hlídací vrátnice, protože jsem tam nehlídal jenom přes noc ale i přes den, kdy jsem zapisoval státní poznávací značky všech automobilů, které do ústavu přijížděli a z ústavu odjížděli, vtrhly jacísi dva muži a hned se ptali, kde že mám ty pistole. Řekl jsem jako obvykle, že přes den jsou zamčené v trezoru. Načež mi je odebrali a jali se mě vyslýchat proč jsem se proboha neprostřílel na západ za svým bratrem, když jsem měl k dispozici dvě samonabíjecí pistole CZ 75 ráže 9 mm Luger z produkce České zbrojovky Uherský Brod s plnými nábojníky. Odvětil jsem, že jsem neměl žádný důvod se prostřílet a že si v Čechách žiji docela dobře.

Teď ale nastal kardinální problém, protože bez pistolí jsem nemohl vykonávat řádně ochranu objektu a pistole jsem nemohl jako bratr vojenského zběha mít v držení. Takže jsem dostal už potřetí v pořadí padáka. Nakonec mi zbyla pouze práce uklízeče na základní sportovní škole Jeseniova, kterou jsem kdysi navštěvoval. A protože mám od doby své klinické smrti, kterou jsem měl asi tak okolo deseti let diagnostikovanou silnou alergii na prach, nemohl jsem vlastně ani vykonávat ani tuto práci. Tu za mě vlastně vykonávala moje budoucí manželka se kterou jsem už tehdy chodil.

Tak a zlom. Revoluce. Té jsem se ani moc neučastnil, spíše poslechem rádia Svobodná Evropa či Hlasu Ameriky. Nezapomeňte, že jsem byl stále v merku Státní bezpečnosti, díky tomu, že jsem měl bratra vojenského zběha, že jsem dosud nevykonal základní vojenskou službu a že otec mého německého bratra byl právě ve funkci Vrchního odborového soudce pro Porýní Vestfálsko, v podstatě něco jako u nás Richard Falbr.

Nemohu si vzpomenout na to jméno toho mladýho vyjukanýho patrně homosexuálně zaměřeného estébáčka, který mě měl na starosti, něco jako výchovný dohled po dobu mého podmíněného trestu. Vlastně se mi jako estébák nikdy nepředstavil, ale já se s ním musel scházet, kvůli nějakému výchovnému dohledu, on ze mě neustále zval, asi do svého bytu, asi to tedy nebyl rezidenční byt, ale co já vím, jak to u nich fungovalo.

Převychovával mě tím, že mi pouštěl vážnou hudbou a snažil se mě dotýkat. Ale k žádnému přímému návrhu na homosexuální styk nedošlo, to si asi netroufl. Pořád se ze mě snažil tahat rozumy s kým se scházím, co si myslím a podobně a já zásadně odpovídal jednoslovně. Kdyby ten idiot věděl co vím, asi by byla revoluce o trochu dřív.

Po revoluci krátce nastupuji do propagace obchodního domu Kotva, kde jednou zarandžuji svým typickým západním stylem výlohy, a to tak, že nechám vyřezat z polyestyrénu siluety hubených slečen jezdících na kolečkových bruslích. Ty jsem obkreslil podle těch, které jsem od bratra obdržel před revolucí, a vlastnil je skoro jako jediný v České republice. Bratr se trochu spletl a poslal mi sice ty čtyřkolečkové, ale ty které používají ty slečny jak do sebe kopou a mlátí se na takovém tom okruhu, většinou v Americe. Ale poslal mi jen ty podvozky, takže jsem tady koupil normální pánské krasobruslařské boty a nechal je na to namontovat. Poslal mi dohromady tři podvozky a jeden zbylý podvozek jsem později svému synovi přišrouboval ke stropu v jeho dětském pokoji. Ještě ty brusle někde mám ve sklepě. Pamatuji si, že když jsem odcházel z toho místa z prapagace obchodního domu Kotva, že mi všichni říkali, že dělám velkou chybu, že nikde jinde žádnou velkou kariéru neudělám. Kdo ví, co bych dnes byl kdybych tam zůstal.

A nastupuji na inzerát do denníku Svobodné Slovo, který někde objevila moje máma, jako technický redaktor, na uvolněné místo po jednom z prvních předsedů Občanského fóra Petru Kučerovi.

Potom následuje již zmíněná anabáze s magazínem Playboy. Po odchodu z redakce, jsem krátce působil v redakci Zemědělských novin a poté již nastoupil jako vedoucí vydání do nově vzniklého Občanského deníku. Z toho jsem přešel na stejnou pozici do denníku Telegraf, kratce se zastavil v redakci časopisu Obražovka, kteroužto postavičku vymyslel pro Českou televizi právě výtvarník Milan Knížák, a které se děti prý báli. Zúčastnil se pár natáčení v tehdejším studiu Jezerka a nastoupil do svých posledních novin denníku Prostor.

Tak a u těch novin se na chvíli zastavím. Nemám samozřejmě žádné novinářské vzdělání a práce vedoucího vydání je více méně oragnizační práce. Ani vlastně nevím jak jsem se v redakci Občanského deníku ocitl. Do redakce Svobodného slova jsem nastoupil na inzerát, do Playboye mi přepustil své místo můj profesor z výtvarné školy Vojtěch Jiřička, ale kde jsem vzal tu drzost se přihlásit jako vedoucí vydání do Občanského deníku si opravdu nevzpomínám.

Prostě jsem se tam jednoho dne ocit a tehdy mi poprvé šéfoval jako šéfredaktor vystudovaný herec Jan Vávra, který věděl o chodu novin asi jako já. Tedy zhola prd. Ale když jsem odcházel, ještě jsem se krátce ocitl v tehdejším Československém rozhlasu jako redaktor v redakci posledních zpráv. A měl tam ještě na starosti přispívat do pořadu Mikrofórum.

Jako vedoucí vydání se zpravidla stanete po dlouhodobé praxi redaktora novin, když projevíte dostatečné vedoucí a organizační schopnosti, tedy nejdříve tak okolo padesáti let. Mě bylo tehdy asi tak dvacet šest. Ještě než jsem odešel z Občanského deníku dostal jsem nabídku od Fidelise Schléeho, a to asi proto, že jsem v garážích parkoval se svojí oranžovou Opel Ascona Coupé 2.0 vedle jeho Rolls-Royce. A to jako vedoucí vydání do tehdejšího bulvárního denníku Večerník Praha. A tu jsem v jeho kanceláři plném pozlacených předmětů s vodotryskem prostě odmítl. A to z toho důvodu, že se mi tehdejší Večerník Praha zdál příliš bulvární. Dost směšné z dnešního pohledu, že.

Takže tedy Telegaf, nabubřelý projekt tehdejšího mistopředsedy Občanské demokratické strany a českého stomatologa MUDr. Miroslava Macka, který založil tento denník s bývalým pracovníkem ideologického oddělení ÚV KSČ, spolupracovníkem Vasila Bilaka a šéfredaktorem Života strany, komounistou každým coulem, soudruhem Ing. Jindřich Menzelem a agentem vojenské rozvědky, agentem STB, docentem na FAMU a komunistou každým coulem Vladimírem Tichým, který byl také mimochodem zakladatelem Československé edice magazínu Playboy. Jak je ten svět malý.

Takže už se nedívíte, proč jsem si vymínil v magazínu Playboy v tiráži pseudonym Petr Koch. Samozřejmě jsem to tenkrát o nich vůbec nevěděl, ale měl jsem takové tušení, že je to přeci jenom zvláštní parta. Tak a z tohoto denníku mám dvě příhody. Jedna se odehrála když jsme jako první denník vydali seznamy spolupracovníku STB a já měl tehdy dvanáctihodinovou službu jako vedoucí vydánní. Vedoucí vydání se střídali vždy tři, protože je to velmi náročná práce, dokonce přirovnáváná k práci leteckého dispečera.

V podstatě máte na starosti obsah a tvář novin. A musíte hlavně hlídat redaktory, aby se vás nesnažili podvést tím, že tvrdí, že byli na tiskové konferenci, na které samozřejmě nebyli, protože někde lemtali v hospodě pivo a článek opsali z tiskové agentury ČTK a ani se nesnažili trochu pozměnit první větu článku.

Ale já mám výbornou fotografickou pamět a na jedné obrazovce mi běželi právě zprávy České tiskové agentury ČTK a na druhé příspěvky redaktorů, takže to bylo poměrně jednoduché to objevit. Já hlavně hlídal, aby se články správně řadili a hlavně se nesešel takzvaný „dvoják“, což je článek, který pojednává o tom samém, jenom má jiný název. No a když jsem byl utahaný z toho aby vše klaplo, tak mi volá další vedoucí vydání Jiří Šperling, s tím, že zítra nepříjde do práce, protože je právě na těch seznamech spolupracovníku STB. A já ani nevím jestli jsem byl víc naštvaný na to, že mě nemá kdo vystřídat nebo z toho, že jsem půl roku dělal s estébákem.

A druhá ta se udála ke konci novin. MUDr. Miroslav Macek na začátku prohlásil, že má na rozjezd denníku asi něco kolem sedumdesáti miliónů, ale jaksi pozapoměl, že se jednalo o půjčku na jeho stranický úkol rozjezd opravdového pravicového denníku. Takže zrovna když jsem opět službu jako vedoucí vydání, volají mi z tiskárny, že mi asi ujedou vlaky na Moravu, což znamená, že ač bylo vše imprimováno a podepsáno k tisku, z nějakého důvodu se tisknout nebude. Nějaká intuice mi vnukla abych to vzal přes kantýnu a tam zakoupil jedinou láhev co tam byla zaprášená na polici a to sice whiskey Ballantines a seběhl dolů k už dost nasraným tiskařům a zjistil, že pravý důvod že nevytisknou je, že jim MUDr. Miroslav Macek už asi půl roku neposlal za jejich práci ani korunu. Ještě jsem je ukacal, že mi sjeli to poslední vydání a ráno si dal schůzku se stomatologem. Musím říci, že se společně s redaktory z něho podařilo z něho vytřepat dokonce dvouměsíční odstupné, což se potom už mnohdy nepodařilo.

Tak ještě se zmíním o svém působení v denníku Prostor a odvyprávím Vám poměrně vtipné příhody z magazínu Playboy. Po krátkém působení v Československém rozhlasu, kde jsem se seznámil s redaktorem Janem Pokorným starším a společně jsme dělali docela vtipné zprávy pro pořad Mikrofórum, dokonce jsem tam udělal jeden rozhovor s právě propuštěným Miroslavem Štěpánem, ale ten blábolil tak nesouvisle a naprosto mimo realitu, například říkal, že se musí rychle nechat někde zaměstnat, protože přece každý musí být zaměstnaný, jinak by se dopouštěl výhýbání se pracovní povinnosti, která po revoluci samozřejmě už nebyla, že jsme radši rozhovor s ním ani nepustili do éteru, protože jsme nechtěli dělat podobným existencím zbytečně reklamu.

Z doby působení po působení v Československé rozhlase mám ještě jednu vzpomínku a to sice takovou, že mi redaktor Jiří X. Doležal, kterého jsem znal za společného působení v Občanském denníku, dohodil schůzku s nějakým čechofrancouzem v klubu Syndikátu novinářů, který tehdy sídlil v Pařížské ulici. Po nástupu do Svobodného Slova jsem totiž požádal o novinářský průkaz a stal se členem Syndikátu novinářů. Takže jsem se vydal oholen a slušně oblečen na onu schůzku a tam se mi představil nějaký člověk, který mi tvrdil, že tady chce založit novou rozhlasovou stanici a že hledá lidi, kteří neměli nic společného s bývalým režimem a že na mě má velmi dobré reference. Ale já jsem mu vysvětlil, že moje láska je film a popřípadě televize, a že místo v rádiu jsem vzal jenom proto, že se mi právě narodil syn a já se mu chtěl věnovat a to mi právě práce díky většinou nočním službám v rádiu umožňovala a já mu nabídku na spolupráci s díky odmítl. Ten člověk se jmenoval Michel Fleischmann, je to dnešní prezident Evropy 2 a Frekvence 1 a v Praze tenkrát založil první české komerční rádio Evropu 2.

S  Michelem Fleischmannem jsme se poté občas potkávali na společném přednášení pro ČIRMK neboli Český institut reklamní a marketingové komunikace, a on mi vždy ukazovákem kynul. „Petře, Petře, Vy jste mi tenkrát tu nabídku odmítnout neměl.“ Vždy se při tom zasmějeme. Nicméně se dal nakonec dohromady s mým spolubydlícím z dob střední školy, studentem Pražské konzervatoře hudebně dramatický obor, Romanem Holým, dnešním českým hudebním skladatelem, zpěvákem a producentem a zakladatelem skupin J.A.R. A Monkey Business, který u něho nastoupil jako moderátor.

Ale za dob našeho společného bydlení na internátě na Třeběšíně tehdy působil ve skupině Ďáblovi soustružníci, která byla podle mě daleko nejlepší, a to už kvůli obalu desky, který pro něj nakreslil také jeden můj spolubydlící a to spolužák z výtvarné školy Bohumil Fencl, se kterým jsem poté založil skupinu The Disturbers poté přejmenovanou na The V.I.P. A který mi od dob mého působení až do dnešní doby kreslí obrázky na storyboardy k mým reklamám.

Protože se novinářská parta v podstatě sestávala po revoluci z pár lidí, kteří se navzájem dobře znali, tak jsem dostal nabídku na pozici opět vedoucího vydání do tehdy už, sice byť v začátcích, ale přeci jenom s jistým renomé a to do denníku s názvem Prostor. Novinářská obec se v té době již asi zbavila všech svých estébáků a tajných spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti, ale zase se objevili takzvaní noví kariéristé. A ti byly v mnohém horší než ti ustrašení a duševně narušení estébáci.

Když jsem přišel poprvé do redakce, která sídlila v nějakém bývalém kláštěře u Karlova náměstí a oni mi ukázali židli kde budu sedět, všiml jsem si v očích svých budoucích kolegů jisté rozpaky. A tak jsem se tedy optal co se děje a oni mi sdělili, že právě na této židli, před několika dni zesnul můj předchůdce. Tedy velmi optimistický začátek. Alespoň vidíte jak byla práce vedoucího vydání náročná. Denník prostor byl daleko větší co do velikosti co do té doby existovalo na českém novinářském trhu a musím říct, že se tam sešla opravdu výborná společnost. Hlavně fotografové Pavel Štecha, Karel Cudlín a Roman Sejkot. Tomu poslednímu jsem později pořádal první fotografickou výstavu v prostorách reklamní agentury, tehdy pražské pobočky francouzské agentury Euro RSCG Prague, kde jsem působil jako kreativní ředitel. Ale jak to tak bývá, vše jednou a to většinou v nejlepším skončí. A to zase právě v den kdy jsem konal službu jako vedoucí vydání.

Prostor byl český deník vycházející od 1.4.1992 do 12.12.1992. Šlo o projekt vydavatele Aleše Lederera a Jana Šterna, který byl také ve funkci šéfredaktora vydávat seriózní celorepublikové noviny. Projekt financovala skupina PANOK-PRESS a.s. Což byl jistý čechošvýcar, bývalý emigrant, který se občas objevil a zajímal se hlavně o financování denníku. A tak jednou procházel opět výdaje a narazil na položku 50 metrických centů sena. Trochu se udivil, na co že to potřebuje rozjíždějící se denník seno, ale odpověď byla o deset řádků doleji. Ustájení koně „Krystýna“ v Chuchli. Jméno koně si již nepamatuji, ale údiv toho čechšvýcara ano. A jeho následný řev, co si to pánové představují. A zastavil kohoutek přívodu peněz.

A pánové Lederer a Štern měli problém. A velký. A já už věděl co bude následovat. Lhaní, vytáčky, a zase lhaní. Tak jsem natvrdo za nima zašel, a protože v té době jsem se přes jednoho spolužáka ze základní školy seznámil přes jeho slečnu s jedním pražským fotografem, a tomu když jsem vyprávěl, že má denník závažné problémy s financováním, a že všichni sháníme možnost opravdu dobré pravicové noviny zachránit, projevil zájem noviny odkoupit. Takže jsem zašel za těma dvěma zoufalcema, kteří stále mlžili, že se nic neděje a vlak jede dál, a já už ho viděl po čerstvých zkušenostech s Telegrafem na slepé koleji. Takže jsem jim navrhl, že přivedu člověka, který ten jejich koňský klub odkoupí. Sice se trochu ještě holedbali, že nic takového nepotřebují a nakonec se přeci jenom prodej uskutečnil.

Ale jak to tak bývá u novin, jakmile se vlak jednou zastaví, už se nerozjede, a to se stalo i v případě denníku Prostor. Už nepočítám jeho různé zpatlané podoby, včetně spojení s původním Telegrafem. V tom okamžiku mého posledního vydání, de facto pravicový tisk v Českých zemích definitivně skončil. Udělali jsme si ještě na zahradě toho probožství kde deník sídlil naposledy společnou fotografii. Dodnes se mi hlavně na filmovém festivalu v Karlových Varech bývalý šéfredaktor Jan Štern vyhýbá pohledem. Asi jak se stydí. To víte, nikomu není příjemné, když ho zažijete se staženýma trenýrkama.

Tak a teď se konečně dostanu k tomu Playboy. Takže poté co jsem nastoupil do redakce magazínu Playboy, na pozici výtvarný redaktor, netrvalo mi dlouho abych poznal, že jsem se ocitl jako poloamatér, co měl díky mému zcestovatelému otci alespoň povědomí co je to Playboy, mezi naprostými amatéry. Už první umístění redakce v Břehové ulici v přízemí, vlastně tak trochu sklepních prostorech, něco vypovídalo o vkusu lidí co projekt vedli.

Nastoupil jsem někdy v prosinci a plán byl, že vyjdeme v lednu. Že jsme vyšli se skřípěním zubů až v květnu bylo jen logickým vyustěním naprostého amatérismu aktérů. Jakýsi již zmíněný docent na FAMU Vlado Tichý, se kdysi snažil již před revolucí o získání licence a když revoluce přišla, do Prahy přivítal jakýsi Haresh Shah director Playboy International, což byl američan jasně indického původu, a tento malý mužík měl na starosti zakládání národních edicí po celém světě.

Tedy i tehdejší Československé republiky. V Americe totiž řádil Ronald Reagan a ten neměl zakladatele magazínu jménem Hugh Marston Hefner, přezdívaný Hef, moc v lásce. A tak logický krok bylo zakládání mezinárodních edicí. Sám Hef ale už Playboy dávno neřídil, ale celý moloch řídila jeho dcera. Možná už samotný Hef o zakládání národních edicí neměl ani povědomí. Jeho senilita byla tehdy již pověstná.

Šéfredaktorem byl ustanoven Jaroslav Matějka, jehož otec stejného jména byl znám jako scénárista Gottwaldova životopisného filmu, ale napsal taky životopis Sira Winstona Churchilla. No a když měl přijet již zmíněný malý ind Haresh Shah, měli být připraveny již čtyři čísla dopředu. Ale nebyli, bylo tak jedno a půl, a tak Vlado Tichého napadlo, že se do těch špíglů, které mezitím redakce připravila nasázíme nějaké scénáře co docent Tichý přitáhl z FAMU, protože přece ten Ind neumí česky. To byla sice geniální myšlenka, ale malý Ind si sedl a řekl Jardo čti mi. A tak Jarda četl, teda překládal co je v článcích, které byli z nějaké části převzaté, ale také původní od českých autorů. Haresh se pohodlně uvelebil do židličky, nohy mu vyseli dolů jako dítěti jak byl malý a pozorně poslouchal Jardovým neumělým překladům a nehnul při tom ani brvou. Jaroslav přelouskal první číslo a Haresh pokynul ať se pustí do druhého čísla, že má času dost.

Ale druhé číslo bylo naplněno jen zpoloviny, takže se Jaroslav logicky dostal do problémů v druhé půlce čísla, kdy si logicky musel začít vymýšlet, protože logicky nemohl předčítat ty scénáře na cyklostylovaných papírech co dotáhl docent Tichý z FAMU. Z dnešního pohedu si myslím, že Jaroslava stejně prokoukl, ale nechal ho trochu dusit, protože již měl jistě zkušenosti se zakládáním maďarské a polské redakce.

Naštěstí pokynul již notně upocenému šéfredaktorovi, že mu to stačí a začal se zajímat o grafickou stránku magazínu. Tu jsem měl na starosti s grafiky Josefem Randlíkem a Milošem Rosůlkem a nutno podotknout, že jsem dost dohlédl na to, aby to České vydání bylo hodně střihnuto podle původního amerického vzoru. Nechtěl jsem po tolika letech čekání českému a slovenskému čtenáři přinést nějakou zpatlaninu původní grafické podoby, jakou například představovala maďarská edice. Dost jsem se kvůli tomu dostával do sporů s tehdejším art directorem, údajně vystudovaným akademickým malířem Miroslavem Hlaváčkem, alkoholikem, který nepřišel do redakce před desátou hodinou a už vůbec nikdy střízlivý, který se nám občas pokoušel do čísla propašovat své polomalířské patlaniny.

Nicméně hlavním úkolem bylo sehnat někoho na pověstný velký rozhovor Playboye a první Playmate, která mohla být českého původu. Na velký rozhovor se nakonec po odmítnutí téměř všech včetně Václava Klause, podařilo ukecat tehdejšího ministra kultury Milana Kňažka. Ale Playmate, to byl oříšek. Každý do redakce tahal své příbuzné, či potomky či známé holky co si údajně zaslouží být první Playmate.

Vysvětlím. Playmate, teda ta co má uprostřed magazínu ten pověstný „Centerfold“, neboli editorial s rozkládacím plakátem co skončí v každé skříňce řidičů náklaďáků, má být podle tohoto příběhu. Fotograf co fotí pro Playboy jede někde Arizonou, náhodou píchne pneumatiku u nějakého statku, kde žije sama se svým tátou farmářem krásná mladá slečna, on jí nabídne fotografování, popřípadě jí rovnou nafotografuje zatímco pan otec opravuje píchlou pneumatiku od jeho Chevrolet Corvette. Ta následně vyjde jako Playmate v dalším čísle, vezme si prvního milionáře, kterého potká na své první párty a už o ní není do konce života slyšet.

Podmínkou každé slečny ale je, že předtím se její fotografie neobjevila nikde jinde než na tablu střední školy. Takže jednoho dne někdo dotáhl do redakce časopis Voják, kde byli hlavně ke čtení články jako rozborka a sborka samopalu vzor 58, popřípadě údaje o bojovém vozidle pěchoty BVP-2. A na zadní stránce byla vyfocená slečna, která měla osamělým vojákům připomínat jejich cudnou slečnu co na ně čeká doma, ale vlastní účel této fotografie byl jak jistě pochopíte zcela jiný.

Sice jsem poznamenal, že to od začátku odporuje základnímu pravidlu, že slečna je již jednou publikována, ale bylo mi odvětěno, že ať se nestarám, že tomu nerozumím. Slečna se jmenovala Šárka Lukešová bylo jí tehdy dvaadvacet let a takže se sehnal fotograf co jí fotil do časopisu Voják, odkoupili se od něj veškeré negativy a jistým obolusem finančního charakteru se mu lidově zavřela huba. A tak se Šárka vydala do města Chicago až v Americe, kde jí opravdu něžně ofotil proslulý fotograf Playboye Pompeo Posar. A nám do redakce zpět připutovali nádherné diapozitivy, přičemž ten určený na centerfold, byl tak nagigantovaný neboli zvětšený, že se nám nevešel ani na prosvětlovací stůl.

Na ten den si dobře pamatuji, do redakce k nám, které se teď už konečně po čtyřech měsících působení ve sklepních prostorách přestěhovali do tentokrát půdních prostor Paláce Lucerna na Václavském náměstí, občas zavítal výtvarník Miloš Choleva. Milovník života a krásných žen. Zarostlý a vlasatý statný výtvarník, který nám občas přinesl kreslené vtipy určené do magazínu.

My si mezitím lupou prohlíželi každý chloupek na těle první Playmate Šárky, načež Miloš prohodil, že jí zná. A my odvětili, Miloši, my víme že znáš každou holku v Praze, ale tohle je Šárka, první Playmate Československé edice a tu znát nemůžeš. Načež nastal moment, na který si budu do smrti pamatovat. Miloš nosil takový ten velký těžký kožený kabát co džív nosili gestapáci a poté estébáci a on svojí velkou těžkou rukou sáhnul do kapsy toho kabátu a na ten diapozitiv, který stál více než tehdejší plat šéfredaktora nám hodil čerstvé číslo magazínu Leo, které se neomylně otevřelo právě uprostřed, kde na nás hlavně koukalo to, co ta slečna měla mezi nohama. Že to byla Šárka Vám snad ani nemusím říkat.

A co teď? Zabít Miloše Cholevu. Pozabíjet všechny a podpálit redakci Playboye? Nakonec myslím, zvítězila varianta, že jsme každý vyfasovali jistý obolus peněz a s tím oběhávali noční Prahu a snažili se zkoupit co nejvíc čísel magazínu Leo s naší první Playmate Šárkou. Myslím, že nikdy nedostala těch často uváděných sto tisíc korun, taky kdo by jí co dával po tom průseru co mohla způsobit nějaké peníze. Pravděpodobnost, že porušila smlouvu je dost vysoká.

Nasledoval slavný raut v Lucerně, kde bylo přivezeno tolik jídla, že se nenažrané české celebrity pořád divili, kde že se bere, a že se nemusí cpát za každou cenu, přitom před Lucernou byli zaparkovány ještě tři kamióny od Sixtu narvané jídlem. Dodnes, když se s někým potkám, kdo tam byl a jedl tam, vzpomínáme asi na ten největší raut v historii porevolučního Československa, a jsem přesvědčen, že ten raut nebyl dodnes překonán.

Taky jsem si tehdy zajezdil poprvé korábem Mercedes-Benz S-Klasse, která nám zapůjčila na slavnostní uvedení tuším německá redakce a myslím, že jsem po Praze vozil šéfredaktora německé redakce, kterého jsem se snažil vyptávat co uměleckého do magazínu zařadit, a ten mi odvětil, že on na to dost kašle, protože mají velký německy mluvící trh a ať tam hlavně rveme holky, že to se prodá vždycky a na nějaké umělecky zaměřené články ať se prostě vysereme.

Nicméně moje práce pro Playboy tím skončila, už jsem tam vlastně neměl co výmýšlet a navíc podle mě byla už myšlenka Hugha Hefnera mrtvá a tak jsem se po vzájemné dohodě s redakcí Playboye spolu s redaktorem Petrem Žantovským rozloučili. Stejnak jsem tam myslím lezl na nervy tehdejšímu art directorovi mazalovi Miroslavu Hlaváčkovi a Ivanu Chocholoušovi, kteří měli dojem, že jim moc vidím do karet.

Zmíněný Ivan Chocholouš se mě poté, co jsem začla působit v reklamních agenturách předcházel a dokonce mi na jednom Karlovarském filmovém festivalu nabízel svoji dceru. Zbylo mi z toho pár diáků z slavnostího pověstného rautu z Lucerny, kam jsem pozval své spolužáky a spoluhráče z nedávno rozpuštěné hudební skupiny The V.I.P., kde jsem vyfocen s pár Playboy Bunnies, jméno Petr Koch v tiráži, pár magazínů v archívu na kterých jsem se podílel, protože jsem tam také kreslil perem ilustrace a také dvě karikatury a to Ondřeje Hejmy a Martina Kratochvíla a pocit opravdu dobře odvedené práce.