Petr Čtvrtníček natočil kdysi pro Stream sitcom „Autobazar Monte Karlo". Pokud si myslíte, že je to komedie, velmi se mýlíte, je to čistá realita.
Zdědil jsem po svém otci veterána, kdysi velmi žádané sportovní kupé. Chvíli jsem uvažoval, že si ho ponechám, ale přeci jenom nejsem fanda této značky, a tak jsem se rozhodl ho prodat nějakému fandovi či sběrateli. Automobil, dnes již skoro třicetiletý, je ale ve výborném technickém stavu, nechal jsem ho tedy u profesionálů v myčce, kde si nechávám obvykle čistit svoje ostatní automobily, vypucovat nanotechnologií. Ostatně jeho interiér je naprosto zachovalý a vypadá, jako by právě vyjel z výrobní linky v Kvasinách.
Vytvořili jsme s mým synem inzerát a dali ho na Seznam.cz. Hned se ozvali ze serveru, co provozují inzerci na veterány, abych u nich také bezplatně svůj automobil inzeroval, poté se přihlásilo i několik dalších zájemců.
Největší bizár zněl asi takto: „Jsem Kupuji od Riga, Lotyšsko (EU). Omlouvám se za špatnou českým překladem, jsem přeložil on-line, Mluvím Norský jazyk a angličtina (Jsem norský).“ Tak toho jsem vyřadil hned, poté co mi v dalším, dohromady asi ze čtyř inzerátů, sděloval, že si pro automobil nechá poslat a hned mi pak peníze pošle.
Dalším zájemcem byl velmi seriózní pán, co automobil kdysi vlastnil, domluvili jsme si schůzku, automobil by si hned vzal, ale ouha, on se do něj se svými dvěma metry výšky prostě nevešel a navíc tomu ani nemohl uvěřit, jak je to možné, kdysi ho vlastnil a normálně v něm jezdil. Jezdit by v něm mohl klidně dál, ale buď s velkým předklonem, či záklonem hlavy.
Další kategorií bylo asi pět e-mailů od různých bazáristů, kteří by automobil ihned odkoupili za poloviční peníz, než byla moje cena. Jeden bazárista mi dokonce napsal esemes zprávu ve znění: „Dobry den, oslovil mne Vas inzerat na prodej vozu. Cenu respektuji. Chtel bych Vam nabidnout formu komisniho prodeje, ktery je u nas bez poplatku, Popr. vykup za hotove. Kontaktujte nas na (telefoní číslo) pan (jméno toho zmrda) mezi 10 a 18 hodinou.“
Fajn, řekl jsem si poté, co jsem se s automobilem dostatečně projezdil, že přeci jenom přes všechny klady tohoto kdysi sportovního lapače dívek, to není auto pro mě. Rozhodl jsem se, že se domluvím s oním bazáristou. Tak jsem mu zatelefonoval, on hned, že má velký zájem a že jeho šéf ho pověřil, aby podobný automobil sehnal, že mají stejný, ale ne v provedení kupé.
Ty telefonáty jsem s ním absolvoval ještě dva, jeden asi hodinu předtím, než jsem do zmíněného bazárku na Kutnohorské vyrazil. Nevyjel jsem ale sám, můj syn naložil Alexe do mého teréňáku a jel za mnou. Jednak proto, aby mi Alex nezamazal auto čerstvě vyčištěné nanotechnologií a jednak proto, abychom měli, pakliže se dohodneme, čím odjet.
To ale zmíněný bazárník netušil, protože se mě hned ptal, jestli chci zajistit odvoz. Upřímně řečeno, přijel jsem do bazárku v motorkářských bikerkách, přes ruku ledabyle přehozenou bundu Harley-Davidson, z pod nich se mi zlatem blýskaly švýcarské hodinky, které bych mohl v klidu vyčenžovat za nějaký jejich nabízený automobil. Takže mě těžce neodhadl.
S podobně vymóděnými frajery není radno si zahrávat. To ví každý. Přišli jsme k vozu a on se rozplýval, jak je uvnitř udržovaný, že k němu mám i dokumentaci a náhradní označení typu vozidla. Poprosil mě, ať automobil zaparkuji na určené místo a že půjdeme udělat papíry. Když jsem parkovací manévr dokončil, přišel ke mně a staženým okénkem mi sdělil, že jeho šéf automobil nechce.
Nic jsem mu neodpověděl, nastartoval jsem vozidlo, zahrábl jsem, protože automobil má zadní náhon, až pár vystavených automobilů patrně dostalo slušnou spršku od štěrku, který pokrýval plochu parkoviště. Ujel jsem pár metrů ke svému synovi s tím, že jedeme pryč.
Přeci jenom mi to nedalo a ještě jsem se otočil a zakřičel z dálky na zmíněného pohunka vrchního bazárníka. Ten nereagoval, tak jsem se přiblížil více a spatřil vrchního bazárníka, patrně nájemce té parcely štěrku, na které stála montážní budka, co se hrdě nazývala kancelář a to celé pak Autobazar.
Vysvětlil jsem mu, ať si laskavě srovná své zaměstnance a neotravuje slušné lidi. Poblíž stála nějaká přitloustlá gorila, asi někdo, kdo má řešit případné situace s rozlícenými zákazníky. Upřímně, ta přitloustlá gorila by mně dala asi pět minut práce, přeci jenom mám ještě ve své pravačce slušný švih a sílu, vrchního bazárníka bych jenom jemně počechral a už by pouštěl do kalhot a jejich pohunka, to je ten co mi volal, bych ušetřil, neb děti nebiji.
Navíc nedaleko stál můj syn, který má, tuším, černý pásek z karate. Moji předkové by zmíněné lapky dotáhli na dvůr, nechali nastoupit, dnes by se řeklo, všech 400 zaměstnanců, a veřejně by jim nechali zlískat záda. Pro výstrahu. Sám pán by jenom přihlížel, protože nebylo zvykem, aby on sám trestal někoho, kdo je v nižším postavení. Na to měl specialistu, který zpravidla mistrně ovládal práci s bičem či karabáčem.
Večer jsem zašel do restaurace ke svému známému a mezi místními štamgasty jsem se dozvěděl, že se jim téměř každému stalo něco podobného. Milá slečna je telefonickým hovorem naláká, aby s vozem do autobazaru přijeli, domluví s nimi i předběžnou cenu a když zákazník dorazí, odeberou si od něho velký a malý technický průkaz, nechají je až hodinu čekat, někdy si auto i projedou a poté jim sdělí, že mu za něj dají jen zlomek původně dohodnuté ceny. Zákazník většinou změkne, dorazil do Prahy až z Hradce, zpět se mu jet už nechce a většinou přistoupí na nehorázné podmínky. Nebo mu cenu postupně snižují, až dospějí ke stejné zlomkovité ceně. Poté auto prodají za trojnásobek.
I já jsem si vzpomněl, že kdysi můj bývalý společník ve firmě, později pouhý zaměstnanec, na mě vydyndal, ať pro něj zakoupím v Německu Renault Espace 2.2 dCi 16V Race. Poté, co dostal okamžitou výpověď, automobil zcizil, udělal si s ním a s nějakou kočičkou výlet do Paříže. Tam jej naboural, následně nechal natajno neodborně opravit a já absolvoval u jednoho velkého bazárníka naprosto stejný postup.
Opravdu velké autobazary jsou v republice dva, takže můžete tipovat, který to byl. U toho druhého jsem se nechal kdysi dávno najmout, abych jim pomohl s reklamou a marketingem. O to mě dokonce žádali dvakrát, asi v průběhu deseti let, a když jsem na to nakonec kývnul a udělal jim konečně pořádnou kampaň, dozvěděl jsem se, že místní marketingový ředitel si sice hraje na chudého, jezdí otřískanou Oktávkou, ale natajňačku si staví hotel kdesi v Krkonoších.
To odhalil jeden z mnoha ředitelů zmíněného autobazaru, když jel náhodou kolem a viděl stavbu jako kráva. Já jsem zase zjistil, že ty milióny, co jdou měsíčně do médií, jsou hodně přemrštěné, za ně já bych udělal i televizní kampaň a ne jen pár pouhých billboardů v okolí autobazaru. Tak jsem jednoho ze spolumajitelů, protože zmíněný autobazar měl dva, dotáhl k největšímu mediálnímu magnátovi v republice, tam jsme mu vysvětlili, jak se věci mají, že se to dá dělat i jinak.
Mediální magnát je tady v republice jenom jeden, takže ani nemusím jmenovat. Výsledek byl však zcela jiný. Nejenže zmíněný marketingový ředitel nedostal na minutu padáka, nešel takzvaně nohama napřed, naopak si dál trůnil ve své funkci. Od ostatních zaměstnanců autobazaru, kteří mi drželi palce, že zmíněného zloděje konečně po letech vykopu, jsem ale dostal zásadní informaci, která všechno vysvětlovala.
Kdysi probíhal jakýsi casting na hostesky a ty nechaly chodit v zasedačce po skleněném stole v sukýnkách, ale bez kalhotek, a vesele si to fotografovali. Jenže zatímco si spolumajitel fotil zmíněné rozkroky budoucích hostesek, marketingový ředitel si fotil pana spolumajitele jak si fotí rozkroky hostesek. Měl tím pádem docela silný argument, proč nemůže být nikdy vyhozen.
Takže shrnuto, ke zmíněnému prostředí autobazarů jsem měl možnost čichnout, většina lidí pracujících v nich je normálních a poctivých, ale někteří také ne. Chvilku jsem přemýšlel, jestli ty vykuky na Kutnohorské nemám honit svým teréňákem mezi těmi vystavenými vozy, pustit na ně psa, nebo jestli si tam nemají moji kamarádi motorkáři udělat v podvečerních hodinách mejdan u otevřeného ohně s tanci. Popřípadě jim pár jejich inzerátků označit jako: „Nahlásit závadný inzerát". Bazarů na Kutnohorské v Praze je asi více, ale kdo bude pozorně číst, pochopí, který mám na mysli.
Když už jsme u těch lapků a zlodějů. Možná, že ta celá partička počínaje Nečasem (ten mi byl kdysi představen a leklejší podání ruky jsem v životě nezažil, nechápu, jak mohli takového člověka dát do čela strany), Bendlem (to je ten, co má nutkavé představy vykřikovat na veřejnosti sprostá slova, popřípadě se odhalovat), Nagyovou (kapitola sama pro sebe), Rittigovi (o vyučeném lahůdkáři už jsem psal) a nedůležitými právníky Michalem a Jindrou, dojede na oblíbené odposlechy. To Dalík to má už, myslím, spočítané. Ten jeho kamarád s „gulami", Topolánek, z toho asi vyleze čistý. Ten mi byl také kdysi představen a než mi podal svoji tlapu, která měla alespoň stisk, tak si jí prohrábl ony zmíněné „gule".
