Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola čtrnáctá: Francouzská)

Jednu z nejvíc kreativních reklamních agentur na světě Euro RSCG dnešní Havas založil v roce 1970, původně novinář Jacques Séguéla narozený v roce 1934 v Paříži.

To uvádím pro to, aby jste si udělali úplný obraz, protože o Jacquesi Séguélovi bude ještě párkrát řeč. Pražskou pobočku Euro RSCG Prague přijel do ale Prahy založit, původně učitel na škole který tato agentura provozovala Gilles Bérouard a to tak, že sebral svojí třídu co vyučoval v Paříži v centrále agentury a přifrčel do Prahy. Samotný Jacques Séguéla to ale nesl velmi nelibě, že právě Gilles Bérouard je ředitelem pobočky a dost mu to při každé návštěvě dával znát.

Gilles Bérouard se totiž narodil v roce 1962, takže byl jenom o tři roky starší než já, a v době mého nástupu mu bylo jenom třicet tři tudíž byl příliš mladý na to, aby vedl agenturu. To se později poté mnohokrát projevilo. Euro RSCG Prague se nyní jmenuje Havas Worldwide Prague. Gilles Bérouard je stále ředitel, dokonce jsme se 24.2.2013 potkali s jeho rodinou v Horních Mísečkách, kde jsem byl s Alexem a se svojí kamarádkou právničkou Olgou Simkovou a postěžovali si oba, že reklama už není to co bývala. Musím říct, že jsme se v té době mého působení v agentuře jsme byli docela kamarádi.

Ale od začátku. Do reklamní agentury Euro RSCG, která původně v roce 1994 sídlila v bytě 2+1 poblíž náměstí Jiřího z Poděbrad a když jsem nastupoval už se postupně začala rozlézat v jednom činžovním domě přímo na náměstí Jiřího z Poděbrad, mě ale vlastně přijímal na doporučení textaře Luboše Kružíka, později můj podřízený tiskový produkční Josef Novotný, zvaný Pepa. A to tak, že jsem mu jenom ukázal desky se svými dosavadními pracemi, a on ve vteřině pochopil, že člověka jako já v agentuře ani náhodou nemají a už mě táhnul nahoru ke Gillesovi, kde jenom poznamenal směrem k němu. Vem ho okamžitě za jakýkoliv peníze. Já to zaslechl a tak jsem neváhal a nasadil částku rovnající se tehdy platu ministerského předsedy vlády.

A Gilles mohl hned do Paříže referovat, že konečně sehnal prvního člověka do agentury, který reklamu reálně dělá a rozumí jí, protože ti lidé co on do Prahy sebou dotáhl byli pouhými studenty reklamního institutu v Euru v Paříži, tudíž naprostí amatéři.

Agentura tehdy vyvíjela dost úsilí, aby získala nějaké lidi z ostatních agentur, ale přišli na trh pozdě a tehdy bylo míst opravdu dost, a nepotřebovali jste nějaké personální agentury na sehnání místa. Mnohdy stačilo, někde na párty prohodit, že vás vaše dosavadní agentura sere a už jste dostali dvě nabídky jít jinam. A do Eura se lidi nějak nehrnuli. Takže jsem si druhý den nestačil ani vybalit své věci na stůl a už ke přiběhla sekretářka Gillese, v ruce držíc letenku se mě slušně zeptala, jestli jsem ochoten, de fakto třetí den působení v agentuře letět na pracovní schůzku do Vídně.

Těch služebních cest jenom do Vídně jsem poté letadlem a poté když mě nebavilo lítat, autem, jsem absolvoval za svého dvouletého působení v agentuře okolo čtyřiceti. K dost velké nelibosti místních frantíků, kteří se nedostali za celou dobu nikam a jen z okna koukali jak je mi před agenturu postupně přistavováno lepší a lepší auto z půjčovny Hertz se kterou jsme měli dohodu na půjčování aut, protože vlastní vozový park agentura opět neměla. Jediné auto v agentuře měli pouze Gilles, svého Peugeota 405 sice v kůži a já asi se svými tehdy třemi auty Opel, které samozřejmě parkovali na Vinohradské třídě před agenturou.

Asi jsem ty místní docela sral, jsem si toho vědom. Ale zasloužili si to. Chovali se totiž opravdu nepopsatelně hrozně k místním českým lidem. Možná moje slova budou znít velmi namistrovaně, ale já se začal prostě chovat jako oni. Když mě nezdravili na chodbě, ani jsem se nenamáhal na ně podívat. Brzo pochopili, že mám u ředitele zastání, brzy pochopili, že reklamě oproti nim hodně rozumím a šli mi raději z cesty.

Tehdy když jsem se na něhoho v agentuře nasral, tak jsem tak klidně rozkopl svojí motorkářskou botou výpľ dveří, což okamžitě označili: “Tyto dveře rozkopl kreativní ředitel Petr Dolejš Koch.” Jednou jsem tam i po jednom výstupu jednu francouzskou Art Directorku profackoval, když se chovala neskutečně sprostě ke své české kolegyni. Kvůli takovému incidentu bych asi jinde dostal padáka, ale já to prostě uměl s klientama.

A navíc si mě oblíbil zakladatel mateřské agentury samotný Jacques Séguéla. Velmi brzy jsme totiž společně se Gillesem začali získávat i síťové klienty, kteří se do mého nástupu agentuře vyhýbali. A já měl na to lví podíl. A Gilles to věděl. A dost mi toleroval. A věděl proč. Například agentura měla síťového klienta Philips celosvětově. Tedy jsem jeli s Gillesem navštívit jejich ředitele pražského zastoupení holanďana Jaapa Aardse, ale ten moc nebyl nakloněn tomu aby jsme spolupracovali.

Jednak pro doslova šílený Gillesův silný francouzský přízvuk v jeho angličtině a jednak, že to už dělal s jistým reklamním hoštaplerem jistým Vávrou a jeho agenturou. Ale já jsem se mu zalíbil, takže při odchodu z jeho kanceláře si mě vzal stranou, dal mi svojí vizitku se, což nedal ani Gillesovi a řekl mi, že to se mnou zkusí, ale ať tam už hlavně nevodím toho frantíka. Tedy mého přímého nadřízeného, tedy ředitele agentury.

Gilles byl cestou zpět trochu naštvaný, když jsem mu vysvětlil jak se situace má a jaké jsou rozdány noty, ale mohl zase do Paříže referovat, že má konečně Philips a to díky mě. Zeptal jsem se ho jestli by se nemohl trochu snažit a nemohl by ubrat trochu z toho svého francouzského akcentu z angličtiny. Se svým typickým belmondovským úsměvem, mi odpověděl, že je to ale strašně sexy. To nemělo cenu komentovat.

Takže jsem spolu sjezdili spoustu služebních cest po Čechách i do Paříže a získávali jednoho klienta za druhým. Nevím, nechci se chlubit, ale asi mám nějakou vlastnost, o které ani pořádně nevím, možná jí budeme nazývat upřímnost, možná chytrost, možná systémové myšlení, ale prostě dovedu, když se dostanu ke klientovi a nejlépe řediteli ho nějak ukecat, že mi začne okamžitě věřit. Nebo mě prostě mají rádi. Nebo jim prostě dovedu to jejich zboží prodat. Nevím.

V agentuře jsme měli tři kreativní tými. Francouzský, ten vedl frantík, Český, ten vedl američan protože spal s jednou češkou z agentury a americký a ten jsme vedl já. Mám totiž odjakživa rád mezinárodní prostředí, nutí mě to používat angličtinu, kterou mám dnes jako svůj druhý jazyk a ani nepřemýšlím jaký zrovna používám. Vím, že když jsem v autě hodně nasraný nadávám anglicky.

Za tu dobu působení v Euru jsem přijmul občas doslova z ulice spoustu lidí. Jenom že šli okolo ukázat své práce, jakmile jsem poznal, že něco umí už mi sekretářka pro ně k jejich údivu přinesla smlouvu, já tam dopsal rukou do kolonky platu, částku o které se jim předtim ani nesnilo a druhý den už nastoupili. Nebo jsem něco dělal někde v externím studiu, detépák, neboli kluk který finalizoval grafické návrhy na počítači, který tam něco pro mě dělal se mi zdál dobrý, už dostal na místě nabídku a druhý den už seděl v Euru. Ani si je nemůžu všechny pamatovat. Někdy se ti lidé ke mě opakovaně vraceli, když jsem pracoval i v dalších agenturách. Ale bylo jich hodně.

Agentura se během chvíle rozrostla ze dvaceti frantíků na skoro šedesát kmenových zaměstnanců a to pro nás ještě dělali dvě velká grafická studia externě. A práce bylo hodně. První zakázka od Philipsu byla startovací kampaň na oživení značky Philips pod názvem: “Let ´s make things better”. Ta začala tak, že jsme si do pražského hotelu Don Giovanni na jakousi konferenci o značkách pozvali, tedy hlavně představilele firmy Philips, teda hlavně Jappa Aardseho, a tam přednášející kreativní ředitel celého Eura RSCG mluvil o pozicích světových značek. Sony - super nápady, Grundig - německá preciznost, Philips - Old fashion. Při těch slovech se vedle mě sedící Japp nervózně zavrtěl a optal se mě jestli jsme si ho pozvali kvůli tomu, aby tohle poslouchal. Ale uznal, že máme pravdu.

Takže jsem se ocitl na konferenci v Paříži, kde byli předloženy první grafické návrhy na kampaň. Byli ale udělány špatně, na modrém pozadí byl onen nápis “Let ´s make things better”, ale černě. Který samozřejmě nebyl vidět. A nikdo to neviděl. Tak jsem se zvednul, já pouhý kreativní ředitel ze začínající pražské pobočky, zase se ve mě nastartovala asi ta moje pověstná drzost a prohlásil tam před těmi otevřenými pusami, že je to blbě a že ten nápis musí být bíle. Ticho, že bylo slyšet i tikání Gillesových Omeg. A tu se ozval Bill Ward, tehdy kreativní ředitel z Newyorské pobočky Eura, Messner Vetere Berger McNamee Schmetterer/Euro RSCG, tedy proti mě šajba jako prase a řekl, ten kluk z tý Prahy má naprostou pravdu. Nemusím říkat, že jsem z Paříže odjížděl na pozici poloboha.

Ale Gilles začal trochu blbnout a trochu na mě žárlit. Já měl proti němu samozřejmě pozici na českém trhu daleko lehčí. Z dob mého novinářského působení jsem znal témeř každého novináře, když jsem se neznal, tak jsem se seznámil, pomáhal magazínu o reklamě Strategii, tedy hlavně díky tomu, že v prvním rozhovoru zástupkyně šéfredaktora Věra Strnadová udělala malou textovou chybu, která ale úplně obrátila celý smysl věty, takže se mi musela omluvit a já od té doby začal pravidelně přispívat do magazínu.

To se jednou projevilo, když agentura Euro pořádala takzvanou první Noc reklamožroutů, neboli Night of the Adeaters, kterou pořádal Jean Marie Boursicot, což bylo promítání reklam celou noc v kině Blaník na Václavském náměstí. Pařížan Jean Marie Boursicot našel kdysi v nějakém odpadkovém koši nějaké vyhozené filmy. Myslel si, že našel nějaký strašně vzácný film, ale byli to jen vyhozené reklamy. Začal je ale sbírat, napřed pouštět přes noc svým kamarádům, a postupem času se vypracoval na celosvětový cirkus. A v každé zemi to dělal ve spolupráci s nějakou francouzskou agenturou. U nás měl možnost buď s Publicis nebo s Euro RSCG. Vybral si Euro.

Promítání v kině Blaník bylo oživeno také párty a rautem, kam jsem zavítal se svojí manželkou a novináři a fotografové mě samozřejmě při tom fotografovali. Poslal jsem jednoho fotografa, aby taky vyfotil Gillese, jako ředitele pořádající agentury, aby mu to nebylo líto. Druhý den po vyjití článku si mě Gilles zavolal, měl na stole rozloženou tu stránku se článkem a čtyřmi fotografiemi o té akci a vedle leželo pravítko. Na jedné jsem byl já, v detailu se svojí manželkou, na dvou dalších lidé na rautu a v kině a na poslední Gilles jak schází ze schodů v celé postavě. Gilles vzal zcela vážně pravítko, změřil mojí hlavu a svojí a zcela vážně se mě zeptal, čím to je že moje hlava je přesně o čtyři centimetry větší než jeho. Co dodat. Akorát jsem si uvědomil, že začíná žárlit na to, že mě tady všichni znají a jeho nikdo. Tak jsem mu zařídil článek, kde měl fotku na titulce magazínu Strategie a tím ho na chvíli uklidnil.

Jak jsem říkal Gilles mi dost toleroval, ale občas byl stím žárlením dost otravný. Třeba po té co jsem si pořídil vlastní mobilní telefon sítě GSM. Pořád mě upozorňoval, ať ho před těmi frantíky, kteří v agentuře pracovali za zlomek mého platu moc neukazuji. Voda na můj mlýn. Mě sice stál tenkrát dvacet tisíc, tedy jejich měsíční plat, ale já si ty vydělané peníze zasloužil.

Díky mé práci ti frantíci mohli dostávat peníze, protože samozřejmě pobočka byla ze začátku silně ztrátová a nebýt mě a mé práce pobočku by už dávno zavřeli. Napřed jsme měli ty strašný MMT telefony, sice už do ruky, ale v pohodě se dali použít i na umlácení otravného bezdomovce. Gilles měl jeden a druhý byl pro agenturu. Ale nejvíc jsem ho potřeboval já. Já byl pořád někde v terénu, někde fotil, či byl na jednání.

Když jsem tenkrát nastoupil do německé Interpartners, nebyli v kancelářích telefoní linky a tak jsme to vyřešili nákupem drahých mobilních telefonů NMT. Ty nám prodal jakýsi Erich Tielke, který tady založil Eurotel, a jak dobře tušíte jeho iniciály se objevili i v názvu firmy, protože si to vymínil. Ty telefony stály jeden devadesát tisíc, a my měli dva. Ani nemusím říkat, kolik tam stáli hovory. Ten mi dal vizitku, že se mi ozve až příjdou na trh telefony se systémem GSM, což se stalo právě v době mého působení v Euru.

Slib dodržel a já se vydal do prodejny na Spálené ulice, kam jsem se vydal s kolegou textařem Lubošem Kružíkem, kde nám ta slečna předložila seznam telefoní čísel, které si můžeme vybrat. Jako úplně první v České republice. Tehdy měla Česká republika předčíslí 602, Praha měla 30 a potom už byla čísla volná. Napřed jsem chtěl čtyři devítky ale ty byli už obsazené, čtyři sedmičky také. Tak jsem se zeptal, že jsem měl informaci, že tady mám být první, proč jsou tedy čísla, které chci rozebraná. Slečna potvrdila, že jsem opravdu první, ale kromě čísel čtyři jedničky, čtyři dvojky a tak dále, protože ty byli přiděleny vládě.

Takže já si nakonec vzal číslo 7779 a kolega 7778. To číslo mám dodnes. Takže jsem používal telefon, kdy jsem potřeboval a dost kašlal na závistivé pohledy frantíků. Ty mi záviděli všechno, ale neviděli mojí práci. S Gillesem byla ale taky sranda, snažil se porazit tehdejšího ředitele agentury Leo Burnett Josefa Havelku v tenisu a dokonce se na to pořídíl odpalovač míčků.

Nebo mi vyprávěl příhodu, že letěl z Paříže letadlem do Prahy a vedle něho seděl nějaký Martin Štěpánek, který se Gillesovi pochlubil, že je reklamním odborníkem a nyní nově ředitelem pražské pobočky francouzské reklamní agentury Publicis. Gilles nezaváhal, představil se jako prodavač koberců či co a během cesty z užvaněného Štěpánka vytáhl všechny strategické informace a záměry agentury Publicis na českém trhu.

Gilles ale taky dělal jako ředitel agentury manažerské chyby. Například auta v agentuře nebyli, jedno svoje měl Gilles a s tím jsme jezdili na schůzky. Jednou když jsme někam spolu jeli objevil jsem na palubní desce před spolujezdcem nějaký vlas. Zeptal jsem se Gillese: “Lady or Dog?” Odpověď byla, opět s jeho typickým přízvukem: “Lady just like Dog”.

Ještě k těm autům. Půjčovali jsme si je od půjčovny Hertz, a já napřed začínal na Opel Corse, protože na začátku vám nic jiného nepůjčí, a poté když auto neroztřískáte, tak Vám půjčují lepší a lepší. Takže postupně jsem si půjčoval, Opel Astra, Opel Vectra, Opel Omega, Mercedes-Benz C, Mercedes -Benz E, a vyjezdil si Mercedes-Benz S-Klasse. Gilles mezi tím svoje auto roztřískal, doslova z něho udělal kabriolet, když  ho z finačním ředitelem z centrály obrátili na střechu v zimě na ledu. Každý normální člověk by to auto odepsal, ale Gilles se ho jal nechat opravit. Že ta oprava stála víc než už tehdy letitý Peugeot 405, byž v kůži nemusím říkat. Další gól ale byl, že si právě z Hertzu půjčil  Mercedes-Benz C a s ním jezdil po celou dobu opravy Peugeota. A v kufru si vozil ten odpalovač míčků. Já mu to spočítal a za ty peníze co jsme nacpali do půjčovny Hertz, by polovina agentury měla alespoň Škodu Fabii.

Jak jsem zmínil Jacques Séguéla si mě nějakou záhadou oblíbil, pořád mi posílal nějaké kazety se spoty, nebo pozvánky na reklamní festivaly a vždy když do Prahy zavítal si se mnou sednul. Jednou  jsem s ním absolvoval setkání ve V.I.P. Zóně na letišti v Ruzyni, kdy potřeboval koncept na žvýkačky Hollywood a já mu jen tak narychlo načmáral koncept, který jsem mu ukázal a jemu se velmi zalíbil a proto mu říkal, ať na něm dál pracuji.

Do práce se mi ale začal motat více a více Gilles, který si začal myslet, že když mi moje práce jde sama tak jemu taky a začal fušovat do kreativity. V té době dorazil do Eura ukázat svoje portfolio francouzský fotograf Rodolphe Rutman, který vypadá jako George Cloney a já měl na stole právě první kampaň pro Philips, v podstatě fotografování ředitelů a významných lidí z českého zastoupení z české pobočky firmy Philips.

Záměrně jsem zvolil celou kampaň fotit právě s Rodolphem, protože jsem považoval za slušnost fotit první kšeft právě s francouzem. Strávili jsme spolu čtrnáct dní po celých čechách a já se rozmluvil anglicky. V podstatě se pořádně naučil mluvit paradoxně od francouze polského původu. On nějakou záhadou neměl francouzský přízvuk. Byl tady už nějakou dobu původně přijel fotit jenom Václava Havla a zůstal tady deset let.

A nasledných několik let jsme spolu strávili docela slušný permanentní mejdan. Sice jsem si od něj vypůjčil jeho bývalou slečnu Tatjanu, ale to na našem přátelství neudělalo žádný škraloup. Kampaň jsme udělali úspěšně, a o mě se začalo v centrále v Paříži už šuškat. Takže když do Prahy doputovalo zadání na novou tiskovou kampaň na televizi od firmy Philips, která má být spojená s nějakým sportem veděl jsem, že je to zásluha Jacquese Séguély a v té době už kreativního ředitele celé světové sítě Billa Warda, který už věděl, že v pražské pobočce dělá nějaký Koch, který se s ničím moc nesere.

Kampaň jsme vyhráli nad všemi síťovými pobočkami taky díky ilustracím od mého kamarádama Bohumila Fencla, který samozřejmě začal kreslit pro mě i v Euru. Napřed jsme jí ale museli vymyslet, nakonec jsme novou 100 Hertzovou televizi od firmy Philips, která měla v zadání, že její obraz je tak výborný, že když něco sledujete, jako by jste byli uvnitř děje, spojili s fotbalem. Kampaň byla u klienta schválena a my se pustili do realizace.

Tentokrát byla už celoevropská a já k fotografické spolupráci pozval Studio Black & White tedy Kamila Rodingera a jeho kolegu Jana Jindru. Byla dost náročná a tak to fotili spolu radši dva fotografové. Fotili jsme jeden záběr, jak fotbalový fanoušek kope do míče ve svém obýváku, protože je obraz tak realistický, že míč vylétl z obrazovky a jeho pokoj se proměnil ve fotbalové hřiště. Jako model jsme vybrali mladého fotbalistu, který dělal i modeling, a byl samozřejmě do své tváře tak zahleděný, že se pořád ptal jestli tam dobře vypadá. Přitom skákal se zády otočenými ke kameře. Na fotografování kluci přitáhly velkoformátový švýcarský Sinar a vše jsme pořídili v jednom záběru, s mimimem počítačových úprav, včetně zářícího záběru v televizi, který se poté stal tak trochu naším společným patentem. Pražská agentura byla dokonce pověřena vytvořením všech národních mutací, takže jsme nakupovali fonty pro všechny evropské země a ještě to museli ve všech jazykových mutacích ohlídat. Moje hvězda v rámci sítě neustále stoupala, ale také stoupala žárlivost Gillese.

Jednou si mě pozval Jaap Aardse a řekl mi, že prý když vystoupí na Ruzyni v letišti jsou tam billboardy všech ostatních firem jenom né Philipsu a poprosil mě: “Petře tak něco vymysli.” Pustil jsem se tedy do práce. Vzal jsem existující velký korporátní spot na firmu Philips do studia, během pěti minut z něho vystřihl čtyři záběry, ty dal nad nápis “Let ´s make things better” a poslal do ústředí, aby mi schválili pouhý jeden billboard na letišti.

Odpověď přišla více méně překvapivá. V ústředí okolo boardu, což byl černý kartónový papír, na kterém byl výtisk návrhu billboardu nalepen, šel prý někdo ze samotného vedení Philipsu a ten návrh se mu tak zalíbil že odpověď byla: “Návrh použijeme na celosvětový korporátní billboard pro firmu Philips, příští týden schůzka v Praze”, vyrazilo to i samotnému Gillesovi dech. Mě upřímně taky. Ale to je pro mojí práci vlastně typické, vždy mě provází šťastná náhoda, z prdu udělám kuličku a ta se promění ve zlato.

Vedení dorazilo do Prahy, zatímco Gilles posílal tajně do ústředí svoje vlastní varianty mého návrhu ve snaze, aby zvítězil jeho návrh a né můj. Pozdě, návrh byl vybrán a ty jeho varianty stejně stáli za prd. Dorazilo vedení, že návrh je schválen, ale realizaci radši pořídí v Paříži. A já řekl ne. Budu to fotit já a v Praze. Za podobnou drzost by jiný kreativní ředitel letěl okamžitě na dlažbu, ale já měl za sebou úspěšnou první českou kampaň, druhou evropskou a hlavně zastání samotného Seguely a Warda. Tedy dvou nejvýše postavených můžů v celé síti Eura. A jednoho dokonce spolumajitele a zároveň zakladatele.

Vedení poznalo, že se mnou nebude řeč a začalo hledat důvody proč to dělat v Paříži a ne v Praze. První byl, neseženete na to v Praze fotografa. A já hned věděl, že mám vytočit telefonní číslo Ondřeje Kavana a půjčit si od něj asi pět velkých desek s jeho realizacemi. Na druhý den jsem tedy již ukazoval desky s výbornými fotografiemi podle mě nejlepšího tehdejšího českého reklamního fotografa Ondřeje Kavana a oni ale říkali, že takového mají v Paříži také. Už to vypadalo, že mi to vyrvou z pazour a mě v poslední chvíli napadlo vzít tehdy čerstvou výroční zprávu českého Art Directors clubu, jehož jsem ale nikdy členem nebyl, s ukázkami posledního ročníku kreativní soutěže pod názvem Louskáček.

V tom posledním ročníku Ondřej Kavan sesbíral snad všechny první ceny za tiskové kampaně co byli možné a vedení začalo obracet. Art Directors pro ně přeci jenom představoval jistou kvalitu. Vyhrál jsem to. Pokořil jsem je. Jejich nafoukanost a nabubřelost. A hlavně jsem věděl, že to nikdo jiný jako já neudělá.

Zavřeli jsme se s Ondřejem Kavanem do jeho ateliéru na čtrnáct dní, accounty jsme, kteří se tam chtěli propašovat jsme skopávali ze schodů a začali fotit. Od výtvarníka a dekoratéra Vladímíra Uhlíka jsme si nechali na obrovská dvoumetrová skla nechali namalovat pozadí těch záběrů, abychom je mohli zezadu prosvětlovat.

Záběry byli čtyři. Holící se muž, na kterého jsme použili jako model jistého Stefana Sibu, kterému se focení tak zalíbilo, že se z něho později stal úspěšný fotograf modelek a missek, televizi, kde jsme opět uplatnili patent, že se obraz promítaný v televizi nevkládá posléze elektronicky, ale rovnou se nafotí na diapozitiv, svítící žárovku zabořenou do písku a magnetofon okolo něhož lítají cédéčka. Tedy všechny divize firmy Philips, holící strojky, televize, lightning a magnetofony. Cédéčka byla připevněna na špejlích, ty jsme jediné retušovali. Jinak opět prásk, prásk, prásk, prásk, čtyři záběry bez jakékoliv počítačové úpravy. Rozpočet jsem měli sice trochu limitovaný. Za to Ondřej si za honorář jel hned koupit novýho bavoráka.

Neprozradím výši jeho honoráře, ale byl to do té doby nejvyšší honorář vyplacený fotografovi na území České republiky, protože šlo zároveň vedle honoráře za fotografování o odkup všech mezinárodních práv. Záběrů jsme pořídili nespočet, tehdy se ještě fotilo na diapozitivi a sestavení a nasvícení celé scény bylo opravdu náročné. Přeji každému ten pocit, který zažijete, když vám vaše práce visí na Piccadilly Circus v Londýně a Times Square v New Yorku. A vlastně po celém světě. Potřetí po obalu na Impulse, kampani pro Philips Footbal, moje práce překročila hranice České republiky a teď dokonce i Evropy a moje jméno Petr Dolejš Koch už začalo představovat značku, která byla v mnoha průzkumech známější než jméno poloviny reklamních agentur působícím na českém trhu.

Ale úspěch vyvolává závist. Ten vám tady nikdo nikdy neodpustí. Ještě jsem vlastně nezmínil, že jsem v prvních asi tak čtyřech měsících dál dělal pro Lintas a pro Škodovku. Řekl jsem Gillesovi, že mám v Lintasu ještě nějaké závazky vůči Škodovce, a jestli mu to nevadí, že to dotáhnu. Nevadilo, takže občas asi tak dvakrát do týdne na mě pod okny na Vinohradské zatroubil Ladislav Prudký se svojí mladou vlasy si okusující accountkou a já buď vzal svého závoďáka nebo jsme jeli jejich autem a frčeli jsme do Mladé Boleslavy, kde jsem se dál tvářil jako kmenový zaměstnanec agentury Lintas.

Sice jsem v podstatě bral zároveň dva platy, ale práce přibývalo v Euru víc a víc a já už na Lintasáky neměl čas. Občas jsem je navštívil a když viděli kde teď jsem a že si občas brnknu novým mobilem od Motoroly, upřímně záviděli a Laďa s Frantou dost litovali, že mě pustili. Mobily byli pro lidi v Lintasu nesplněným snem a pendlování po světě už opravdovým sci-fi.

Někdy v roce 1995, jsem byl v rámci nějaké stáže navštívit Euro RSCG New York a tam na 350 Hudson St, New York, NY 10014, jsem viděl na celém patře kreativního oddělení vystavené nějaké povědomé fotografie. Poznamenal jsem tehdy na adresu svého kolegy kreativního ředitele Euro RSCG New York, že jsou to fotografie jak od Helmuta Newtona. Načež mi odvětil, že to nejsou fotografie jako od Helmuta Newtona, ale že to jsou fotografie od Helmuta Newtona. Překvapeně jsem odvětil: Cože, Helmut Newton vystavuje své fotografie na patře kreativního oddělení Euro RSCG New York? Ano, odpověděl mi můj kolega, je to dobrá inspirace pro Art Directory a všechny, kdo tady pracují. Odhadem, na tom patře pracovalo asi 100 lidí.

Nicméně po návratu do Prahy jsem na půdě mateřské agentury Euro RSCG Prague, začal organizovat podobné výstavy. Samozřejmě, že tam nevystavoval Helmut Newton, ale první fotograf byl Roman Sejkot, druhý Miroslav Pokorný a následovali Kamil Rodinger, Frédéric Huette a Jana Keith & Jürgen Seibold. Gilles byl ze začátku dost skeptický, první vernisáž navštívilo jen pár lidí, ale další se díky mému upozornění v magazínu Strategii už hojně navštevované. Přičemž jsem jenom dojel do IKEI, kde jsem nakoupil asi dvacet samozaklapovacích rámů, sám si vytvořil pozvánky, sám si je rozeslal všem svým kolegům v brandži z ostatních agentur a koupil basu šampaňského na recepci.

Takže fotografové s tím měli minimum práce, jen přinesli fotografie, já jim je pomohl zaklapnout do rámů, pověsit a popřípadě ocenit, pokuď byla výstava prodejní. To už bylo do Gillovy žárlivosti poslední hřeb. Na poslední párty německého fotografa přišlo přes dvěstě lidí, sponzorovala ho Fuji Film a německý magazín o Fotografii a byla to na zahradě agentury na Vinohradské velká sláva. Gilles stál nahoře na balkóně a sbíral odvahu jít dolů. Potom přišel, já mu přepustil úvodní řeč, ale už to neunesl. Odjel jsem tedy ještě na stáž do Düsseldorfu do Německa a když jsem se vrátil, zašli jsme spolu do baru, já mu tam řekl, že to nemá cenu se takhle hádat, protože jsem podobnou situaci zažil mezi Láďou a Frantou už v Lintasu a že ať mě vyplatí a že mě zítra už v agentuře neuvidí.

Co dál. Jakmile se to dozvěděli v Lintasu že z Eura odcházím, už mi volal Ladislav Prudký, že má pro mě řešení, že ať si dám schůzku s jistou také původně německou agenturou GHS Partner, že je to spřátelená agentura Lintasu pro konfliktní klienty, tedy ne, že by klienti byli konfliktní, ale tehdy bylo pravidlo, že agentura může dělat jen pro jednu značku například aut, aby se informace o strategických záměrech utajili. Zároveň jsem ale dostal nabídku od agentury Dorland a protože ta sídlila v Rokycanově ulici a GHS Partner na Floře, a já měl barák na Olšanském náměstí, tedy přesně na uprostřed na průsečíku obou agentur, tak jsem si to normálně odkrokoval, která je blíž a zvítězila GHS Partner pouze proto, že byla asi o padesát metrů blíž.

A to jsem se ještě v předvečer potkal náhodou na pumpě kousek od Olšanského náměstí náhodou ředitele GHS Partner Dr. Jiřího Slámu a přesto že termín mé odpovědi byl až za několik dní, on se mě zeptal pro koho jsem se rozhodl, já mu na té pumpě Benzinky kývnul, že pro něho. V agentuře GHS Partner jsem strávil od roku 1889 do roku 2002, pro mě neuvěřitelné čtyři roky a padesát dní, tedy můj rekord působení v reklamních agenturách a dosáhl tam ještě větších úspěchů než doposud.

Také je na čase abych se zmínil o fotografech se kterými jsem dělal. Kamarádit se s někým, když děláte práci jako já je obtížné, hlavně když se jedná o chlapa, takže většina mých kamarádů jsou hlavně holky a kamarádi se rekrutují pouze z profesních kruhů. Když se budu kamarádit s někým, kdo dělá jinou práci, nebo nebere takové peníze jako já za chvíli tam vznikne řevnivost.

Takže skoro devadesát procent mých mužských kamarádů jsou buď fotografové nebo kameramani, nebo hudební skladatelé. Holčičích kamarádek mám nespočet a někdy se mezi nimi objeví i nějaké bývalky, u kterých jsme už odpreparovali ten otravný sex a můžeme se bavit normálně i o svých současných partnerech.

Takže za svého kamaráda můžu považovat fotografa Kamila Rodingera, a jeho bývalého kolegu Jana Jindru, hudebního skladatele Petra Roškaňuka, fotografa Ondřeje Kavana a ilustrátora Bohumila Fencla. A to si taky nemusíme rok i několik let vidět. A potom je širší okruh také velmi dobrých přátel, kteří jsou rozeseti po světě a tudíž jsme se neviděli i celá desetiletí.

Jedním z takových fotografů je i vystudvaný Famák Petr Poliak, který ale také začínal v magazínu Playboy a vypracoval se na vynikajícího reklamního fotografa. S ním jsem v Euro RSCG fotil kampaň pro Old Spice. V agentuře totiž neděláte jen na jednom klientovi, ale zároveň na více a ty jsou v různých fázích vývoje zakázky. U některého klienty se konají první schůzky, někde se prezentuje, někde se už realizuje.

Práce kreativního ředitele je poznat co za nápad je dobrý, kdo se na jakou práci třeba jako fotograf hodí, musíte se umět pohybovat v každém prostředí, umět se vempatovat i do utahané ženy středního věku se dvěma dětmi kterou manžel podvádí s kolegyní v práci, i do toho muže a i do té milenky. Nebo i do těch dětí. Snad nejlépe tomu napoví film, kde hraje Mel Gibson kreativního ředitele Nicka Marshalla s názvem Po čem ženy touží, v originále What Women Want. Ale věřte nebo nevěřte, my tu vlastnost slyšet, co si ženy opravdu myslí opravdu máme.

Jedním z fotografů kterých si také nesmírně vážím je fotograf Karel Steiner, který střídavě pendluje mezi Paříží, Prahou a Amerikou a se kterým jsem realizoval pár zakázek pro Ferrero. Když se Karel vrátil po revoluci do Čech pronajal si od rodiny Blechů přízemí vily na Babě, kde jak tušíte dříve bydlel Valdemar Matuška a Olga Blechová. Moje máma a můj táta se s mnohými zpěváky znala, protože můj otec působil v šedesátých letech také v Pragokoncertu. Takže i s Waldemarem Matuškou.

Takže jsem se tam rád podíval. Ale jak ti estébáci ty vilu zničili, hlavně tedy bazén bylo k neuvěření. Když populární a lidem milovaný zpěvák Waldemar Matuška emigroval samozřejmě jí zabavili a buhví co tam pořádali. Karel Steiner toho má za sebou v životě také dost, a jeho specialitou je exponovat pouze jeden záběr, tedy žádné zábleskové varianty, světlejší a tmavší. A to se tehdy fotilo pouze na diapozitivy, tedy nebyla žádná kontrola jak snímek bude vypadat jako dnes, kdy to máte za sekundu v počítači ve Photoshopu a můžete to, když se to nepovede fotit znovu. Tehdy bylo jedinou kontrolou fotografovo oko a jeho zkušennost.

Že mě tím pořizováním pouze jednoho záběru Karel mírně denervoval, ani nemusím říkat. Ale každý záběr, co Karel fotografoval vyšel naprosto perfektně. Karel Steiner a i ostatní fotografové se neživí jenom reklamou, ale také mají svojí volnou tvorbu a často vystavují. Když jim s tím mohu pomoci, udělá mi to vždy velkou radost. S Karlem si pamatuji hlavně naše packšotovky, tedy záběry produktu a vždy jsme se přetláskali třeba Rafaelem od Ferrera.