Jak vzniká oligarchie? A zcela praktický návod jak z ní pryč.

Vždy nenápadně a než se nadějete, už je tu. Oligarchie, neboli panství stejných, byl svým způsobem i minulý režim. Ten, který se nazýval socialistický.

Záměrně nepoužívám termín komunistický režim, protože ten to ve skutečnosti nebyl. Používal sice komunistickou terminologii, ale prakticky vládu proletariátu nepraktikoval. Vládla úzká skupinka lidí, která vlastnila státní výrobní podniky a rozhodovala o jejich chodu? Vlastnila a rozhodovala. 
Oligarchie může ale vzniknout, pokud k tomu má vhodné podmínky, i za demokracie. Buď násilnou cestou, tedy i vojenským pučem, nebo také, ovládne-li politickou a ekonomickou scénu úzká skupinka lidí a mnohdy i jedinec. 
Cesta jak se stát oligarchou, jsou překvapivě peníze. V podstatě je jedno jakou cestou k nim oligarcha přijde, ale rozhoduje to, jak je začne používat. Když je vhodná doba a bývalá demokratická reprezentace společnost zklamala, má mnohdy snadnější cestu k moci a média může kupovat až poté. 
Prvním úkolem budoucího oligarchy, který je v této fázi "pouhým" jedním z nejbohatším mužů dané země, samozřejmě díky své nezměrné píli a houževnatosti, je naklonit si společnost. Tedy většinovou společnost. V této fázi je potřeba doslova "oblbnout" pár intelektuálů, aby kopali za spravedlnost, právo, čistotu a podobný kraviny. 
Po převzetí moci tyto kavárenské povaleče již nepotřebuje, a oni buď to pochopí také a odejdou do nadávající opozice nebo jsou "potichu" odklizeni. Kdo z nich nestojí o "tiché" odklizení je veřejně ostouzen za svoji neschopnost, závist, penězokazectví, pedofilii a co se ještě najde, v médiích, které budoucí oligarcha mezitím zakoupil. 
Kladete si otázku, proč to již jeden z nejbohatších mužů v dané zemi činí? Je jeden z nejbohatších mužů země, může si koupit co chce. Že by touha po moci? Po ještě větší moci? Po politických postech? Po nejvyšším postu? Po uznáních? Po čestných doktorátech? 
Ne. Kdepak. Bojí se. Prostě se bojí, že jednou přijde někdo podobný a začne mu z jeho panství ukrajovat. Ten také jednou přijde, ale úplně z jiné oblasti, než dotyčný oligarcha čeká. Přijde z úplně jinou etikou, pokud nějakou bude mít a to oligarchovo panství prostě zboří. Nebo se budoucí oligarcha bojí, že mu státní úředníci začnou šťourat do jeho obchodních transakcí. Jednak už to nedělá první pátek a pak si jich většinu již koupil.
Takže možná tak napůl. Kombinace nezřízené touze po moci a strach. Nepřipomíná vám to něco? Ano? Něčím podobným trpěli i všichni známí diktátoři. Touhou po moci a strachem z její ztráty. 
Vraťme se ještě k té fázi náboru kavárenských povalečů a nejen jich. Je třeba napřed svojí upřímnou rozhořčeností, či rozhořčenou upřímností nalákat na svoji myšlenku, naivní bojovníky proti korupci, mecenáše a vyznavače mnohoženství typu Janečka, naivní pisálky a šašky typu Komárka a nenaivní šašky typu Stropnického. 
Nejpoužívanější je si na náborovou kampaň svléknout sako a sundat kravatu, aby se takto přiblížili k dělnému lidu. První fáze musí být úderná a rychlá, aby nestála moc finančních prostředků. Takže se nakoupí ještě pár mediálních "rádoby odborníků" typu Topinka a Prchal a ty se nechá dělat, ovšem v prvním případě za slušný obolus, protože dotyčný se je vědom své ceny a v druhém případě za příslib budoucí slávy, protože dotyčný žádnou cenu nemá, tu špinavou práci. Sám si budoucí oligarcha nikdy nemaže ruce špinavou prací. 
Fáze jedna dokončena, kavárenských povalečů netřeba, naopak je třeba je nahradit naprosto, ale naprosto loajálními typy odborníků, nejčastěji ze svého okolí. Ideální je, když jsou dotyční v zaměstnaneckém poměru k budoucímu oligarchovi. Tedy vztah zaměstnavatel/zaměstnanec. 
Další fází je, se po nevítězných volbách, protože oligarcha, komunisti a ódéesáci nikdy nezískávají v "demokratických volbách" absolutní většinu, tak aby mohli vládnout sami, potřeba se spojit v koalici s nějakou takzvaně demokratickou vítěznou stranou. Čím je tato strana, byť takzvaně vyhrála volby, více rozhádaná a frakčně rozdělena, tím lépe. 
A že si budoucí oligarcha počká na ustanovení vlády více než půl roku. Nevadí, naopak. Oligarcha ví, že bude v budoucí vládě, ostatní také ví, že bude oligarcha v budoucí vládě, oligarcha ví, že oni ví a oni ví, že on ví. Krásný čas na upevňování pozic, nezávazné slibování různých prebend. Prozatímní úřednická vláda zas neudělá tolik škod, aby se nedaly napravit. Maximálně si zakoupí nějaké vilky na Hanspaulce. 
První volební období se ještě oligarcha musí patlat s touto vítěznou stranou, odsunout na vedlejší kolej vedoucího politika vítězné strany, což nebude tak složité, protože jeho sex-appeal se rovná pozorování usychání laku na čerstvě natřených dveřích. 
Druhé volby se nazývají zpravidla drtivou porážkou. Proč? Cožpak nikdo dosud neprohlédl oligarchovy plány? Právě, že všichni. Ale velká většina naopak se chce svézt výtahem moci nahoru do vyšších pater potravinového žebříčku. Budoucí oligarcha tedy drtivě vítězí a stává se opravdovým oligarchou. Veškerá politická, státní, finanční a ekonomická moc je v jeho rukou. Nastává panství stejných. 
Dobře, neplačte, je tu několik řešení. Ptáte se jaká? Oligarcha má veškerou moc, včetně té mediální ve svých rukou, jeho žebříčky popularity trhají nové a nové rekordy. Je prakticky neohrozitelný. Doslova se zalyká mocí. A to bývá zpravidla jeho Achillova pata. Sliby co nasliboval pochopitelně nebude realizovat a ani není potřeba. 
Naopak, začne velmi tvrdě uplatňovat restriktivní opatření vůči, napřed malým živnostníkům, kontrola každé účtenky je jen první krůček. Prý, kvůli lepšímu výběru daní. Cha. Boží čas pro další bujení šedé a potažmo černé ekonomiky. Zadržování DPH, kvůli kontrole jestli se nejedná o podvodné jednání, ale "nasere" už i ty větší. Ale je stále volen a obdivován. Dokonce zatouží po nejvyšším postu. Chce přece sbírat ty čestné doktoráty. 
Něco z minulosti budoucího oligarchy. Kdo měl co do činění s "pézetkou", tedy podnikem zahraničního obchodu, ví, že tam podepsal každý. Tedy spolupráci. Tedy spolupráci se Státní bezpečností. Pokud tedy nebyl rovnou jejím zaměstnancem či řídícím důstojníkem. To ví každý. Obzvláště, když cestoval do každé "prdele". Ví to i ta hrstka těch, co ho to tenkrát nechala podepsat, ale ti buď pochopí, že je lepší si na stáří trochu vylepšit finanční situaci svým věrohodným svědectvím, nebo sejdou věkem. Nebo i jinak. 
Tak a vy jistě už čekáte na to řešení. Revoluce? Nepřipadá v úvahu, lidé jsou příliš uondaní kariérou, splácením nehorázných hypoték a leasingů. Prostě jednoho dne přijde "ten nový". Úplně z jiné oblasti, než začínal náš starý oligarcha, typuji, že z oblasti nových médií, protože tisk lze zakoupit, podrobit, nehodné vyházet, ale celý internet si prostě nekoupíte, i kdyby jste se zbláznili. Proto si také různé autoritativní režimy "setsakra" dávají pozor na mě podobné volnomyšlenkářské pisálky, popřípadě internet zakážou vůbec. 
Ten nový, jak už jsem psal, bude mít úplně jinou etiku, popřípadě vůbec žádnou a protože v tom umí sám chodit, nebude pro něj těžké, jednak na těchto médiích vydělat za neskutečně krátkou dobu ohromné peníze, které nefigurují ani v nejšílenějších představách oligarchy, protože ten své první milióny vydělal v potu tváře v "zemedělství" popřípadě točením kohoutů v chemičce. Teda za něj ten pot potili jiní a tím točením kohoutů také někoho pověřil, ale pro starého oligarchu to bude naprosto nepochopitelné, že lze ťukáním do klávesnice a šoupáním myši vydělat tolik, obzvláště když skončil na úrovni velkého diáře, do kterého si čmárá propiskou. 
Ten nový se s ním nebude mazat. Neuhne, nezalekne se, bude hrát tvrdě. Tak tvrdě, že pro oligarchu bude téměř nemožné byť s celou svojí suitou s ním udržet krok a často nebude chápat vůbec. Přijde a jednou provždy mu zboří ten jeho léta budovaný Kingdom. 
Pro stárnoucího oligarchu bude také těžké udržet si kondici svého stárnoucího těla nejen před svojí díky omlazovacím prostředkům stále více mládnoucí milenkou, ale i před společností. A nepomůžou mu v tom ani soukromé tělocvičny, ani soukromí trenéři, na každý sval jiný. Pochopí situaci a zahájí protiútok. Protože mu jde o všechno. O jeho panství. Kterému obětoval všechno. Svůj klid jednoho z nejbohatších mužů této země. Bylo mu to zapotřebí? Nebylo. 
Protiútok bude veden za jistě nějakou ušlechtilou myšlenku, demokracii, sociální jistoty a podobné zbytečnosti. Oligarcha ale brzy pochopí jak ztrácí a jak jeho panství krvácí. Postupně se budou od něj odvracet i ti nejbližší a nakonec i celá společnost. Jeho záchrana tkví ve starém a dobrém "seber prachy a uteč". Možná, že to včas nepochopí a vykrvácí úplně. Nebo se pokusí toho nového přetáhnout na svou stranu, koupit, zkorumpovat. Zbytečně. Ztráta času. 
A teď záleží na tom novém. Jaký bude. Bude to opět nový po moci toužící oligarcha, lákající své budoucí příznivce na podobné ubohosti jako jsou demokracie, svoboda a životní prostředí? Jednoho dne přijde. V den, kdy to náš oligarcha a celá společnost, která už mezitím úplně rezignuje, bude nejméně čekat. Přijde, ale je potřeba ještě počkat. 
Teď se teprve nalézáme ve fázi zbavování se pro vládnutí naprosto nevhodných kavárenských idealistů, kteří se mnohdy nehodí ani pro ministerské posty. Na řadu přijde zbavení se už nepotřebného, v podstatě už na vedlejší kolej odstaveného koaličního partnera ve vládě. Popřípadě výměnou za jiného. Lhostejno jakého. 
Ale vězte, že někde v malé místnosti už ten "někdo budoucí" sedí a potichu buduje své impérium. Tiše, nenápadně. Držme mu palce a modleme se ať nemá tu jednu pitomou vlastnost. Pomstychtivost, protože tak se ve skutečnosti nazývá touha po moci. 
Zvláštní je, že občané žijící v sousedním demokratickém Německu, neříkají, že žijí v kapitalismu, ale v demokracii. A to jsem zaslechl i ve městě v jehož sousedním, těsně přiléhajícím městě bylo člověkem jménem Friedrich (Bedřich) Engels definován pojem "kapitalismus". Ve městě, které má nad řekou Wupper, velmi starou visutou lanovku. Ve Wuppertalu. 
Mám pokračovat? Nemusím, vše podstatné bylo již řečeno. 
Dovětek: Nepočítal jsem, se sice velmi nepravděpodobnou, ale vzhledem k subjektu předvídatelnou variantou, že zmíněného oligarchu, zničí jeho vlastní chamtivost a chvástavost. A možná i hloupost.