Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola devátá: Textařská)

Tak ten můj pracovní život, začněme od začátku. První setkání s prací proběhlo na Žižkově, v Junior klubu na Chmelnici. Začal jsem tam pracovat jako asi sedmnáctiletý, coby „pořadatel“ spíše vyhazovač na jedné diskotéce.

Ale kromě diskoték se Junior klub na Chmelnici začal více profilovat díky člověku který se jmenoval Luboš Zuzana Schmidmajer, jako rockový klub, a protože jsem začal navštěvovat výtvarnou školu, brzo jsem změnil svůj zevnějšek z Travoltovského typu, na svůj styl a už jsem v životě nikoho nekopíroval ani nenapodoboval. Zkoušely tam skupiny jako Jasná Páka, Pražský Výběr a mnoho dalších. Mezitím mě slečna Marcela seznámila s bubeníkem skupiny Framus 5 Petrem Petráskem, a u něho v kuchyni jsem zažil několik let nezapomutelné chvíle.

Mé textaření vzniklo asi takto, seděli jsem na Letné u Sojků a pivo dalo pivo a vsadil jsem se, že napíšu text třeba za deset minut, samozřejmě, který bude mít smysl. A skutečně první den jsem napsal v té restauraci deset textů a nazval jsem je desetiminutové texty. Druhý den se nám zdál časový limit příliš dlouhý a tak jsem to zkrátil na pět a byli z toho pětiminutové texty. Opět deset a třetí den jsme limit snížili na minutu, tedy minutové texty. Opět deset. Tak a už jsem měl třicet textů a co teď s tím.

A tak moji přítelkyni napadlo, že bychom to mohli ukázat baskytaristovi skupiny Dobrohošť, a ten řekl, že právě hraje na basu v nějaké skupině s názvem Stromboli, a že tam zpěvačka huláká nějaký blbosti a že to ukáže nějakému Michalovi Pavlíčkovi.

To už jsem byl ale zaměstnán v první své práci po škole jako výtvarník v audiovizulním centru na Vysoké škole ekonomické. Kde jsem převážně psal diplomy pro zasloužilé profesory a také jsem promítal šestnáctimilimetrové filmy vysokoškolským studentům, v rámci jakési brané výchovy převážně o zkažené rockové mládeži a taky o klubu na Chmelnici.

Párkrát jsem se na těch filmech, co natáčeli estébáci dokonce mihnul, díky svému nezapomunetelnému švédskému svetru, co mi upletla máma. Taky za mnou chodili do té promítací kabiny profesoři a kouřili tam se mnou, přestože se tam kouřit vůbec nesmělo a diskutovali se mnou jak to neradi přednášejí, ale že musí a kdesi cosi.

Po nějakém prověřovní jestli tedy opravdu umím psát mi nějaká zpěvačka jménem Bára Basiková přinesla zpátky ty moje texty, kterých mezi tím už byla stovka, že teda ten kytarista té skupiny Stromboli Michal Pavlíček prohlásil, že tedy texty psát umím a že ať jim něco otextuji a ta zpěvačka nebo Michal Pavlíček mi dal první demo kazetu s nahrávkou, abych jí otextoval.

A ještě s tím, že k němu chodí se učit hrát na kytaru nějaký Milouš Doležal a že taky nějaký texty potřebuje, takže mu nějaký moje texty dal a ať se s ním zkontaktuji. Mezitím jsem nějaké texty dal ještě Mirkovi Imrichovi, který zpíval ve skupině Tango a ještě nějakým kapelám. Milouš Doležal mě pozval na Smíchov do klubu Futurum, že prý něco budou mého hrát, ať tam příjdu.

Skupina se jmenovala Vitacit a šel jsem tam s nějakou holkou a skutečně, to prostě poznáte že hrajou něco vašeho, najednou jsem zaslech slova "Umlčte zvony, umlčte kladiva", a tak se stalo, že jsem slyšel poprvé svoje slova básničky, kterou jsem napsal a kde, to si přesně pamatuji, opilý v tramvaji číslo devět, na křižovatce u Krále železnic, za tři minuty, veřejně provozovanou.

Básnička a skladba se jmenovala Zvony, a úplně náhodou se stala jakousi hymnou metaláků, dostala se na desku a dodnes je veřejně provozovaná a dodnes mi za ní chodí tantiémy, protože jí hraje po čechách dodnes nespočet metalových kapel jako poslední pecku ve svém repertoáru. Jednou jsem se na to byl podívat, a skutečně ke konci koncertu nějaké kapely, zpěvák zakřičel do davu: „A teď si zahrajeme tu naši.“ A dav zakřičel: „Zvony“ a kapela začala hrát zvony a já se stal profesionálním textařem zastupovaný organizací OSA.

Dnes se jdu proběhnout s Alexem a Bennym a potom si už konečně sednu na terasu a dopíšu to co se mi honí v hlavě. Já totiž píšu ty texty v hlavě, mám je tam už vlastně do detailu napsaný a potom mi jenom zbývá je dvěma prostředníčky, protože nepíšu ukazováčky doťukat skrze klávesnici do nějakého souboru. Což je nejnudnější část, i když píšu velmi rychle. Takže čím delší je doba od napsání toho textu v hlavě, tím víc si potom musím vzpomínat, co jsem to v tý hlavě napsal a tím vícekrát se zpět vracím k tomu textu a dopisuji ho.

Ale taky kromě psaní musím žít nějaký reálný život, mám Alexe a nějaké povinnosti a nějaké radosti ze života, dávám do kupy zase nějaký barák, pokolikáte už zase? Dnes mi škončila škola na němčinu, ale samozřejmě rychlejší a efektivnější je se naučit němčinu od rodilého mluvčího, to jistě uznáte. Uvidím jak se mnoc budu balit, protože je to zatím 50 na 50 jestli se vrátím a trochu uděláme pořádek v Čechách nebo to doklepu tady. V Čechách by mě udržel jen sakra důvod. A ten se zatím reálně moc nerýsuje. Ale je to jen 700 km, to mám za šest hodin.

Nebo budu do konce života s Alexem pendlovat mezi Německem a Čechama a v tom případě, až dopíši tuto knížku, začnu psát další, jestli tedy budou témata. A ty u mě vždycky budou. Do Čech jedu uzavřít několik kapitol svého života, s definitivní platností, ale samozřejmě, mám tam rodiče, dítě a doufám ještě spoustu přátel. Jak říkám uvidíme.
Zbývá mi napsat pár posledních řádek z kapitoly Německo. Možná posledních, nevím, jsem fatalista. Co příjde to příjde, už dnes vím, že pokusy jakkoliv moderovat svůj život, nemusí vždy vycházet. Poslední řádky budou tak trochu o tom, že se náhodou před měsícem zde potkali dvě osamělé duše, ale asi osud tomu nepřeje, aby byli spolu. Takže dnes si sbalím své věci, ještě navečer se asi naposled potkáme a asi spolu strávíme ještě něděli a vyrážím zpět do Čech. Neděle se nakonec protáhla do pondělí a v pondělí ráno 22.7. jsem s Alexem vyrazil do Prahy. V Praze jsem navštívil pár kamarádů, vyzvedl si obojek pro Bennyho, nechal pro Alexe a Bennyho udělat od Hunteru nové známky s telefonními čísly, tentokrát už německými.
Tak se nakonec nakonec odloučení Alexandra a Bennyho nekonalo dlouho, pouze od 22.7. do 26.7.2013, protože nás Benny navštívil v Praze a vyrazili jsme směr Harrachov, kde jsme byli až do pondělí 29.7. Jeli jsme nakonec jedním autem, a to které je občas bez střechy jsme nechali u kamarádky v garáži. Pro jistotu, ono by to asi dost lákalo, minimálně, aby si se střechou někdo pohrál s nožíkem.

Bylo teda pěkné vedro, ale protože jsme dorazili do Harrachova až hodně pozdě v noci, tedy po půlnoci, tak se jelo dobře. Alex je sice v Jeepu doma, ale už ochotně propůjčí místo Bennymu, ale s tím, že Alexe musíme podržet, aby se nenarval do Jeepu hned, Bennyho tam musím vyzvednout, ten tam nevyskočí, asi z vrozené lennosti někam skákat, a Alex se tam hned narve, trochu ze začátku zavrčel, ale teď už se v pohodě k sobě tisknou.

Dokonce se od Alexe naučil, že se jde protáhnout tou mezerou vedle bezpečnostní mříže, co odděluje zadní prostor od zadních sedaček a už se několikrát samozřejmě za jízdy dral dopředu. Takže jsem dorazili hodně pozdě, nakonec se mi na poslední chvíli podařilo sehnat pension i s verandou, jenže ta samozřejmě nebyla ohrazená, takže byli s námi uvnitř. Alex si samozřejmě po zvyku nárokoval spaní v posteli, ale to prostě nešlo, tak alespoň stál u postele a koukal. Benny naštěstí úchylkou voajérstvím netrpí a někam zalehne.

Co vám mám povídat Harrachov je prostě nádherný, byli jsme se ale napřed podívat v oblíbeném Caffe Bogner ve Špindlerově mlýnu, které mi zůstalo v navigaci, tak jsem se šli napřed se psi zmáčet k jezu do řeky Labe, pořídili nějaké fotky a filmy, které nemůžu sestříhat, protože mi zase pro změnu vypršela registrace pro střihácí program Vegas a přesto, že mám originální instalační cédéčko s kódem, které jsem dostal ke kameře, nejde program rozběhnout. To je tak, když se včas produkt neregistrujete. Totiž jak mi kdysi odešel hard disk na počítači, vše jsem instaloval znovu a registraci produktu jsem pořád odkládal, až spadla klec. Musím tedy počkat 24 hodin, než se mi Sony ozve.

Když jsem se dostatečně zmáčeli, šli jsem si sednout do Caffe Bogner, kde se obvykle v zimě schází smetánka a předvádí tam svoje zlaté vázání na lyže, aniž by se samozřejmě tyto lyže někdy dotkly sjezdovky. To sami uznáte, se lyžemi se zlatým vázáním se prostě na sjezdovce nejezdí, co kdyby se o sobe otřeli a kus toho 24 karátového zlata zůstalo někde na sjezdovce.

No a potom jsme se vydali do lesa a ještě jednou vydali k jezu a jeli zpět do Harrachova. Cestou do Špindlerova mlýna, protože se tam zrovna rekonstruovala vozovka mezi Harrachovem a Špindlerovým mlýnem, jsme chytli zelenou vlnu a proti nám byla dost velká fronta vozů, zpátky sice fronta vozů zmizela, ale trochu jsme chytli červenou vlnu. Takže probíhačka se psi u řeky, pokecali jsme s místními, dohromady mluvíme docela dost jazyky, včetně dvou psích, takže se domluvíme všude.

Sice na horách kupodivu preferují jiný než můj jazyk, ale česky se zde člověk ještě domluví, i když bankovat Vás vítá automaticky s přednastavenou němčinou. Nahoru na kopec jsme sedačkovou lanovkou nejeli, Alex by to v pohodě zvládnul, na sedačkové lanovce je jako doma, ale Benny to nikdy nezkoušel a tak jsem to radši neriskovali. Podhradí nám stačilo. Pension měl i bazén, takže jsme museli zakoupit dvoudílné plavky, já plavky samozřejmě vždy sebou vozím, takže jsem nemusel za nic utrácet. Ty jsme kupodivu zakoupili ve speciálním lyžařském obchodě Davidcentrum a poobědvali v Restauraci David. Takže jsme to jako důkaz ofotili.

Protože bylo hodně vedro, většinou jsem byli buď ráno dlouho na snídani, nebo v lese u řeky, nebo na pokoji. Alex a Benny si to opravdu užili, akorát ta cesta zpět do Prahy v pondělí, byla pro ně trochu úmorná. Auto u kamarádky bylo na místě a žádný Boris ho pro Natašu neukrad. Dali jsme si pizzu v restauraci u mě v baráku, trochu je otrava pořád hlídat to auto, ale co se dá dělat. Jsme v Čechách. Udělali kontrolní prohlídku stavby a vydali se na poslední část cesty přes město, abych ukázal kudy je to na Norimberk, a dál na Solingen. Tak zase někdy příště.