Rozhovory před popravou.

Než začnu druhou část Toulek s Alexem a Jeepem, chci se občas věnovat tématům, které mě zaujmou a které opravdu stojí za zmínku.

Téměř denně, když mám čas a příležitost, si jdu sednou do své oblíbené pizzerie na Hanspaulce a v koženém křesle tam pročítám noviny, nebo se koukám na internet a hledám témata. Potom projdeme s Alexem naši obvyklou trasu, mineme Institut bývalého prezidenta Václava Klause, a znovu si jdeme sednout na kávu. Tu piju teda jenom já a Alex dostane vodu od personálu.

Je samozřejmé, že občas využívám jak je Alex krásný, hodný a přítulný, a že velmi mnoho lidí mu vyslovuje pochvalu, nebo se ptá na jeho rasu, nebo jak je možné takhle psa vychovat. Alex je výborný společník pro mě, ale na jeho další funkci, tedy společenskou začínám přicházet až teď.

Dává mi možnost se dát do řeči s lidmi, které bych normálně bez povšimnutí minul. Díky němu mohu zapříst rozhovor téměř s kýmkoliv, s majiteli obchodů, kde jsem něco v minulosti nakupoval, či restaurací kam občas zajdu, či s člověkem, který se jenom přijde zeptat na rasu psa a vyklube se z něho člověk, který také chová psy.

Po dlouhé době, mě zaujalo téma, které jsem pozdě večer víceméně náhodou zahlédl na ČT 2 a to dokument Rozhovory před popravou. Asi to vypadá, že se věnuji samým tématům, co se týče smrti, ale tento dokument, který pojednával o práci mladé čínské reportérky mě zaujal, protože na extrémnosti tohoto tématu se dá mnohé ilustrovat. Reportérka absolvovala rozhovory s odsouzenými na smrt, často těsně před jejich popravou. Těch absolvovala doposud 226.

Reportáže byli velmi emociálně vypjaté, jako ostatně celá čínská společnost. Mnohé to vypovídá o stavu této společnosti. Nebyl jsem nikdy v Číně, ale bylo tam pár mých kamarádů, takže hrubý obraz jsem si schopen poskládat. Hlavně mě zaujal kontrast s vybavením čínského televizního štábu a bytů rodin, který je propastný. Špinavé zdi, otřískaný nábytek, v podstatě otřesná bída, která má určitě vliv na tom, že dohání obyvatelstvo k hrůzným činům. Zajímavé, že pořad je velmi sledován téměř všude, v obchodních střediscích téměř jako reality show.

Vím ale, že i takhle žije spousta rodin ve městě i na vesnici i v Čechách. Mnohokrát jsem to viděl na vlastní oči. Kam s tím ale mířím? Není vlastně jasné, co je na světě normální a to správné, protože co může být normální pro evropskou společnost, je na hony vzdálené myšlení arabům a asiatům. Svět je opravdu velmi rozdílný a věřit v jeho nápravu, aby mezi sebou lidé nepáchali násilí je velmi iluzorní.

Nechci se tvářit jako moralista, ale ani stav české společnosti není vlastně v pořádku. Mám teď srovnání se stavem německé společnosti a o to víc si uvědomuji, jak daleko máme ke skutečné demokracii. Včera jsem se také prošel po dlouhé době se svým psem Alexem centrem Prahy a potkal se a popovídal s pár známými v obchodech, taky s dávnou láskou, kde jsme si zavzpomínali na staré časy, vzájemně ukázali fotky svých dětí, psů a pokecali o jak jinak o práci a jaký na ní má vliv politická a ekonomická situace v Čechách.

Ale nemohl jsem nevidět okolo sebe tu špínu města, žebrající lidi o cigaretu, což jsem kombinoval s návštěvami luxusních obchodů v Pařížské ulici. To vlastně ilustruje obraz našeho světa. Kontrast mezi luxusem a bídou, která na sebe navazuje a téměř se dotýká. Tím se dostávám, k tomu co je meritem mého postřehu.

Našim politikům chybí tento skutečný střet se společností. Obklopeni svými podrž taškami, obklopeni vysokými zdi svých institutů ztratili kontakt s realitou a nejsou vlastně schopni chápat, v jakém opravdovém stavu vlastně je. Vnímám pouze jejich zpupnost, honění se před volbami za hlasy voličů, ale totální slepotu a tím i následnou neschopnost udělat něco opravdu prospěšného pro tuto zemi.

Nemohou toho být schopni. Příliš se oddělili od reality. Tedy volby ani nemohou nic podstatného vyřešit. Celá společnost se musí změnit. Tím, že si Češi zvolí novou politickou reprezentaci, a její budoucí složení se dá už tušit, se společnost posune k něčemu lepšímu pouze minimálně.

Chudí nepřestanou být chudými, střední společenskou vrstvu to neposílí, aby mohla pomáhat těm méně úspěšným. A pár bohatých filantropů to nezachrání. Snad opravdu nastal čas na opravdu radikální krok.