Co chce český volič?

Český volič, obchodním jazykem konzument (příjemce) nabízeného produktu je ve volebním procesu klíčovou veličinou;  

na jeho rozhodování záleží, zda uspěje to či ono politické uskupení a bude schopno ustavit funkční a dělnou vládu. Tvrzení, že český volič vlastně nemá o volby až takový zájem, protože je k celému politickému systému, už několik let protkanému různými skandály, politickými i ekonomickými, kterým se dosud nevyhnulo žádné politické uskupení, lhostejný, se totiž nezakládá na pravdě: jednak proto, že neúčast ve volbách je také vyjádřením jeho volby (o čemž mj. svědčí stále klesající účast voličů ve volbách); za druhé proto, že není apatický, ale pragmatický.

Co tedy chce, co očekává český volič, co nechce český volič?

Český volič chce mít práci, honorovanou tak, aby obstojně uživil svojí rodinu. Pokud je důchodce, chce mít takový důchod, který by mu umožnil důstojné stáří. Chce, aby jeho životní úroveň rostla, nebo alespoň stagnovala, nikoliv klesala. Chce místně dostupné služby, dobré dopravní spojení, čisté ulice, reálné ceny energií, vlídné zacházení na úřadech, dobré a účinné léky a přiměřenou zdravotní péči, vyrovnané a objektivní zpravodajství alespoň v médiích veřejné služby – a spoustu dalších, pro mnohé banálních věcí.

Český volič nechce nakupovat v obchodní síti řetězců dražší a méně kvalitní (pro něj speciálně produkované) zboží, které je v sousedních státech kvalitnější a levnější. Český volič nechce, aby začínající český lékař byl hůře honorován než řezník v sousedním státě. Český volič nechce platit horentní sumy za léky, které jsou jinde ve světě daleko levnější. Nechce si zlámat nohu, jakmile vstoupí na českou silnici. Nechce platit vyšší ceny energií jen proto, že nedobrý zákon přihrál velké peníze solárním baronům. Nechce sledovat, jak opoziční strany vehementně bojují „do hrdel a statků“ za to, co jako vládní strany striktně odmítaly. Český volič totiž nechce být považován za méně chytrého, méně vzdělaného, méně vyspělého, méně „počítačově“, „finančně“, „komunikačně“ gramotného.

Český volič se, bohužel, ocitá v hledáčku zájmu většiny politických stran a hnutí jenom a pouze v případě volební kampaně; všechny volební štáby zadávají rozsáhlé průzkumy nálady voličů, z nichž se pak snaží vydedukovat jejich chování ve volbách. Pracovníci v reklamním průmyslu, kteří dnes a denně, odhadují nákupní chování veřejnosti, vědí, že chování kupujících je v podstatě stejně motivované, jako chování voličů a mohou potvrdit, že mnohdy na vytušení nálady ve společnosti a odhad volebního výsledku stačí prostý „selský rozum“.

Český volič je ale trpělivý. Zkouší (experimentuje), zda se na „politickém trhu“ přece jenom neobjeví strana či uskupení, jež mu nabídne jasný, srozumitelný a realizovatelný program rozvoje jeho vlastního státu a postará se o odstranění všech anomalit, nahromaděných v českém veřejném životě za poslední čtvrtstoletí. Nelze se tedy divit, že mnohé tyto experimenty (v systému pokus – omyl) jsou výsledně totálním pochybením. Lze jen doufat, že český volič není časovanou, již tikající bombou a že některý z těchto pokusů neskončí katastrofou.